Červenec 2008

Tuần Trăng Mật II

20. července 2008 v 21:33
Druheho dne rano jsme odjeli busem do Mũi Né, hodinove popojizdeni po Phạm Ngũ Lão nas, svetobezniky, co jsme to zazili uz dvakrat, nemohlo rozcilit, za dalsi ctyri hodiny jsme byli v Mũi Né. Ubytovani jsme si domluvili v resortu Suoi Tien, spali jsme tam uz predtim, podrazili z $18 na $32 za bungalov a noc. V Mũi Né se uz tuplem nic nezmenilo, i pisecne blechy vydrzely, takhle postipany jsem byl naposledy od kocek u babicky. Poznali jsme nekolik phục vụ, co uz tenkrat v Mũi Né slouzili, nas nepoznal nikdo, alespon jsme si procvicili vietnamstinu. Takze jsme stravili ctyri dny polehavanim na plazi, koupanim v bazenu (more bylo trochu rozbourenejsi a navic plne ras a takovych malych pruhlednych potvor, asi meduzek), popijenim Cà phê sữa đá, Sai Gon bia a cerstvych dzusu a pojidanim vsech tech uzasnych morskych dobrot - varenych krevet, smazenych sepii a pecenych ryb.
Z Mũi Né jsme pokracovali busem do Đà Lạtu, coz je mesto v horach, cca 1500 metru nad morem, diky cemuz ma mnohem snesitelnejsi klima nez vetsina Vietnamu. Dalat bylo jedno z mala turisticky znamych mist ve Vietnamu, ktere jsme jeste nenavstivili a jako svatebni dar od Petera a Averil jsme dostali dvoudenni pobyt v jednom ze zdejsich luxusnich hotelu. Bus byl o neco horsi nez ten do Mũi Né, cesta taky trvala pet hodin i s hodinovym popojizdenim na zacatku a navic byla zpestrena klikatym manevrovanim do kopcu. Autobus koncil v centru u sidla cestovni kancelare, nasedli jsme do taxiku a za dve minuty jsme vylezali u vstupni brany resortu Evason Ana Mandara.
Na recepci nas uz cekala nase komorna se silnym zazvorovym cajem a horkym mokrym rucnikem na otreni. Po kratke konverzaci nas vzala k nasi vile a ukazala nam nase komnaty. Evason je luxusni hotel skladajici se ze 17 samostatnych vil postavenych ve 20. letech Francouzi na lehce zalesnenem svahu nad Dalatem. Diky vyssi nadmorske vysce a chladnejsim teplotam, v zime tu obcas klesnou az k nule, maji vily tluste pulmetrove zdi, drevene okenice a krb. Nase apartma se skladalo ze tri mistnosti - vstupni haly se sofou, loznice s posteli kralovske velikosti a obrovskou koupelnou s dvema umyvadly, sprchou a vanou uprostred. To byl vzdy Peti sen, ani okno nechybelo. Hned jsme vlezli do vany, komorna nam slibila ukazat resort pred veceri.
Odvedla nas do restaurace, kde jsme sedeli sami a obsluhovali nas ctyri cisnici. Dali jsme si predkrm, hlavni chod i desert a lahev vina, celkem bratru za sto dolaru, prejedli jsme se tak, ze jsme ani vino nedopili.
Druhy den se nam nechtelo z te velke postele, tak tak jsme stihli snidani. Sli jsme se koupat do vyhrivaneho bazenu a opalovat na lehatko. Peta pak sla na manikuru, ja si cetl maily - u bazenu byla wifi.
Odpoledne jsme se sli podivat do mesta, centrum bylo asi 20 minut pesky, nikde zadne vedro, necekane prijemna prochazka. Ve meste nas zastihl dest, koupili jsme plastenky a sli na obed a pak i na kafe, ale kvuli tme a desti jsme vzali taxi a jeli na hotel - na sedmi kilometrovy okruh kolem jezera nedoslo.
V apartma jsme si pak napustili vanu horkou vodou, nasypali do ni byliny, co jsme dostali pod polstar na lepsi spani, vzali si zbytek nedopiteho vina z predesleho dne a dve hodiny se v te uzasne vane rachali.
Druhy den jsme se zase koupali v bazenu, byla sobota a prijelo spousta rodin s detmi, radeji jsme pak vylezli, Peta sla na body masaz, ja tradicne na internet. Pak jsme se uz bohuzel museli sbalit, rychly obed a autem na letiste. Saigon nas privital svym typickym vedrem.
Jeli jsme k Peterovi a Averil, Peter uvaril lasagne, zbytek vecera jsme prokecali. V nedeli rano jsme sli jeste spolecne na snidani, pak jsme se odtrhli a na Dong Khoi se sesli s ucitelkou Ly a jejim muzem Babarem v jejich obchode s koberci. Chvili jsme pokecali a v pul treti se sesli s Peterem a Averil na odpolednim caji v hotelu Hyatt.
Averil si totiz potrpi na podobne dychanky, jiz pred dvema lety jsme s nimi absolvovali odpoledni preziracku v hotelu New World, pro Petu to tenkrat skoncilo trochu neslavne... Tentokrat nastesti jidla nebylo neomezene, k caji se servirovali pouze tri chody - cerstve rolky, tri male sendvice a nekolik zakusku.
Druhy den rano jsme sli na spolecnou masaz do l'Apothiquaire, meli tam balicek pro novomanzele - masaz nohou, masaz tela a masaz obliceje. Po trech hodinach relaxace zakoncene obedem, to vse za polovicni cenu hodinove masaze v Praze - Peta po luxusu v Evasonu chtela zkusit neco spolecneho, ale podle me to za to nestalo, obed byl dost odbity a hodinova masaz se v Saigonu da poridit i za padesat korun (navic lepsi nez v Praze).
Vecer jsme se sesli s Hungem a Pavlem Dvorakem v ceske restauraci Hoa Vien, Pavel se chtel s Hungem seznamit - vsichni pracujeme v IT, Pavel s Hungem dokonce studovali FEL v Praze a nastupovali v podobnych letech. Pavel nam privedl ukazat svoji pritelkyni - slecnu Cam, kdyz jsme si s Hungem a Pavlem povidali cesky, Peta ji hbite prekladala do vietnamstiny. Na zaver jsme si i prohledli pivovar umisteny ve sklepe hospody a ochutnali mlade (neulezele) pivo. My Cesi, a zvlast Pavel, ktery zna v hospode kde koho, jsme vzdy vitani.
Po Dalatu jsme chteli nejdriv letet do Hội An, maleho mesta ve strednim Vietnamu, kde se da velmi levne poridit nove obleceni, a libanky pak zakoncit u more na ostrove.
Bohuzel, uz nebyly volne letenky (Vietnamci zacali cestovat ve velkem - jedna z patrnych zmen za dva roky), takze jsme nejdrive leteli k mori a az pak ke krejcim. Nebyli jsme si jisti, ktery resort rezervovat, nakonec jsme se rozhodli pro resort Tropicana, v kterem jsme bydleli jiz pred dvema lety s Petrinymi rodici, kdyz byli u nas na navsteve. Byli bychom udelali lip, kdybychom na Phú Quốc jeli na blind a ubytovani si nasli az na miste. Tropicana za ty dva roky dost sesla, zrejme to nebude pouze casem a vlhkym tropickym klimatem - svuj podil na tom bude mit i management resortu a jeho lini zamestnanci (legracni jiz bylo samotna rezervace bungalovu, telefonni rozhovor probihal takhle nejak: Dobry den, jsme na svatebni ceste a radi bychom si u vas zamluvili pokoj./Skvele, kolik vas je?/No prave jsme se vzali./Dobre, a kolik vas tedy je?/No jsme manzelsky par./Jasne a pro kolik lidi potrebujete ubytovani?/No jsme dva./Parada, takze pokoj pro dva...).
Ubytovali jsme se v 'beach front' bungalovu za $40 za noc, ktery mel byt tim nejlepsim moznym ubytovanim, ale cena tomu vubec neodpovidala. Pokoj pusobil dost sesle, zatuchle a depresivne. Klimatizace nesla ovladat dalkovym ovladacem (sla pouze vypnout a zapnout knoflikem na stene, nesla regulovat) a navic me pri pokusu s tim neco delat prastila 220V. Snidane byl jeden drink a jedno jidlo - navic dost nechutne, bez napadu a servirovane jak psum. Obsluha byla (na Vietnam dost netradicne) neochotna a bez usmevu, bazen byl spinavy, lehatka bez matraci (pred dvema lety matrace byly, ted nam je odmitli vydat), proste hruza a kdyby nas nevyzvedli na letisti, asi bychom okamzite odesli do jineho resortu (hned vedle byl jiny - s 'New Zealand management' - vypadal o 20 let zachovaleji, obsluha rozumela anglicky a usmivala se, bazen byl cisty a lehatka s matracemi a pokoj byl za stejnou cenu nejenom vetsi, se dvema koupelnami, ale navic i cisty - oproti Tropicane nevidany luxus).
Z nejake nepatricne nostalgie jsme v Tropicane zustali (clovek si zvykne i na sibenici), prvni, destivy a tudiz nejdepresivnejsi den jsme nejak pretrpeli, stravovali se vsude jinde a v Tropicane si davali pouze (zahrnute) snidane a zbytek dnu jsme travili u prosluneneho more na tvrdych lehatkach co nejdal od Tropicany.
Mezi navratem z Phú Quốcu a poslednim vyletem jsme byli dva dny v Hồ Chí Minh, prvni den jsme zasli s Petou na masaz, obesli nase oblibene restaurace (Quan An Ngon a Au Parc) a vecer jsme byli puvodne domluveni s Ly, nasi byvalou ucitelkou vietnamstiny, na indicke veceri u nich doma. Z vecere bohuzel nakonec seslo, leteli na navstevu k rodicum Babara do Kasmiru a museli vzit drivejsi let. Rozhodli jsme se tedy s Petou zajit na Phở bò do vietnamske restaurace Pho 24 (je to cely retezec restauraci, narazit se da na ne po celem Vietnamu), ktera na prvni pohled pripomina fast food, ale jidlo se objednava primo u obsluhy. Phở bò je veliky talir tradicni polevky se zeleninou, nudlemi a hovezim masem, pochazi puvodne z Hanoje a jak rika Hung (taky puvodem z Hanoje), prave kysele neslazene phở bò se da najit v Saigonu jen nekde. Nas na Pho 24 laka cistota, kterou chodnikove restaurace obvykle nemaji a na autenticnost chuti si tolik nepotrpime. Ackoli phở bò je typicky pouze jedno jedine, ve Pho 24 serviruji nekolik druhu podle typu masa - predni, zadni, syrove, slachy (pro vietnamce pochoutka), vnitrnosti (jeste vetsi pochoutka), atd.
Po polivce jsme si u P+A chteli usporadat ovocne orgie, ti dva sli sice sami nekam na veceri, ale rikali jsme si, ze se k nam pak pripoji. Jeste pred pho bo jsme sli tedy na trh a koupili spoustu ovoce - trs bananu, oloupany ananas, tri manga, kilo rambutanu a - durian (Sầu riêng). Je to nejdrazsi (cca kilo nas prislo na 50000 VND, asi 45Kc), nejsmradlavejsi a nejkontroverznejsi ovoce ve Vietnamu - nekteri jej miluji, jini nedokazi pozrit ani sousto. Kazdopadne, do letadla je pro jeho smrad zakazano jej brat.
Po polivce jsme sli tedy domu, nakrajeli ovoce a zapocali hody. Kdyz se vratil Peter s Averil, moc se na smrad netvarili, dali si par kulicek rambutanu a par kousku manga, durianu se nikdo nedotkl, jenom Peta si vzala malicky kousek. Takze jsme jej skoro cely druhy den vyhodili.
Druhy den jsme jen tak bloumali po Saigonu po restauracich a kavarnach a nakoupili suvenyry, ucitelka odletela do Kasmiru, Pavel do Australie a kolegove na teambuilding do Hanoje a na Ha Long Bay - skoro nikdo nam v Saigonu nezbyl. Odpoledne jsme se sesli s Muoiem, opet nas pohostil v klubu Praha v Hoa Vien. Vecer jsme zasli s P+A na koktejl do hotelu Sheraton, maji tam do pul osme happy hour a za cenu jednoho dosenou dva stejne koktejly. Navic je tam z terasy nadherny vyhled na cely Saigon, asi nejlepsi, co jsme zatim meli. Po koktejlu jsme chteli ty dva vzit do ceske hospody na cesky wiener schnitzel a kus poradneho wurstu, ale odmitli, takze jsme skoncili v asijskem Qinq.
V nedeli 13.7. jsme brzy rano odleteli do Đà Nẵng, po Saigonu a Hanoji treti nejvetsi vietnamske mesto uprostred Vietnamu. Na letisti na nas jiz cekalo taxi a odvezlo nas do Hội An do hotelu Hà An. Puvodne jsme uvazovali bud jet do Hội An bez zamluveneho ubytovani nebo bydlet ve stejnem hotelu co minule. Po fiasku s Tropicanou na Phú Quốcu, jsem si na tripadvisor.com precetl recenzi na nas puvodni hotel i na Tropicanu (kde mnoho jinych popisovalo velmi podobne negativni zazitky) a rozhodli jsme se pro Hà An, ktery vysel ve stejnem srovnavani vitezne. A nelitovali jsme.
Hned pri prijezdu se vyhrnuli ze vrat dva lokajove s velikym vozikem a vzali nam nase dva male batuzky. Prijeli jsme jiz pred osmou ranni, takze jsme museli pockat, nez nas pokoj uvolnili a uklidili. Byl sice maly (asi 20m), ale byl plny kvetin (i po zemi a posteli byly rozhazeny okvetni listky), s ovocem a vodou zdarma a vanou. Jedinou vadou snad bylo jen horko - v Hội An vetsi nez v Saigonu. Po dlouhe dobe jsme zase spali se zapnutou klimatizaci, ktera pokoj vsak nebyla schopna vychladit ani v noci. A ve vane si bylo mozno pustit vodu z kohoutku bud horkou nebo varici. I snidane stala za to - bufet a bylo na vyber z mnoha vietnamskych i evropskych pochoutek, ovoce, caje i dzusu.
V Hội An jsme hojne chodili na koktejly a parkrat i na jidlo do restaurace Mango Rooms (Xoài), kterou nam take poradili P+A a kde vyborne vari jeden vietnamsky svetobeznik (kuchar a manager v jednom) a zaroven podavaji jeste vybornejsi koktejly, predevsim ty z passion ovoce, rumu a limetky jsme si davali prakticky denne.
Krome potloukani po kavarnach, popijeni koktejlu a pojidani dobrot z morskych potvor jsme toho v Hội An moc nedelali. Nechal jsem si usit 4 kosile, jedna bratru za 150Kc a Peta si poridila dvoje saty a nejake cetky - perlove nausnice, naramky, apod. Jedno dopoledne jsme stravili na plazi u more (cca 3km od hotelu, dojeli jsme tam na kolech), za 60 tis. VND jsme si pronajali dve lehatka pod slunecnikem a nekolik hodin se pekli, vedro bylo neskutecne. Na plazi bylo docela dost lidi (oproti jinym mistum ve Vietnamu), ale more bylo (v tuto rocni dobu) lepsi nez v Mũi Né nebo na Phú Quốcu - skoro rovna hladina, cisty pisek a velmi melke pruzracne more.
Taky jsme si zaplatili (100 tis. VND) hodinovou projizdku lodi po rece, zajimave bylo videt Hội An (a jak moc se kde stavi) z reky. Cirkusove predstaveni v podobe osmdesatileteho rybare, ktery pred nami ostentativne nahodil sit, aby nam pak ukazal "nalovene" ryby, za bezzuby usmev od nas dostal petikorunu a pokracoval v cihani na dalsiho turistu, se da pridat leda do kolonky vietnamske vynalezavosti - zajimave to az tak nebylo.
Tim skoncilo nase cestovani po Vietnamu, posledni dva dny jsme zase stravili bloumanim po kavarnach, popijenim dzusiku a Cà phê sữa đá, kupovanim suvenyru a loucenim se se Saigonem. Predali jsme darek kolegum - zaramovanou fotografii ze spolecne vecere na uvitanou, zasli s Hungem do Ngonu a dali Saigonu sbohem.
Ze Saigonu jsme si privezli prekapavace, kafe, caj, sosky, svicny, fotky, plakat, kabelky, boty, saty, kosile, zupany, penezenky, nausnice, naramky, nahrdelnik a spoustu dalsich veci.
Za cele tri tydny nam ani nijak zvlast neprselo, vedrem jsme nejvic trpeli v Hội An a ani se nam neprihodilo nic zleho, nejvetsiho prikori se dostalo pouze Pete, kdyz ji prodavacka se slovy "no big size" nechtela vpustit do obchodu s botami - pritom si tam pred dvema lety jedny koupila. Nektera mista (napr. Mũi Né nebo Phú Quốc) se moc, za ty dva roky, nezmenila. Nejviditelnejsi zmeny v Saigonu byly noseni helem pri jizde na motorce (prekvapilo nas, ze to skutecne vsichni dodrzuji), spousta novych budov vcetne mezinarodniho letistniho terminalu, z nekterych ulic se staly jednosmerky, v parku na Lê Duẩn pribyly zabrany proti motorkam, takze konec mileneckym dvojicim, a vsude po Vietnamu je spousta vietnamskych turistu (drive byli pouze zahranicni) - znamka toho, jak Vietnam bohatne a Vietnamci meni zivotni styl.
Vietnam nebyl pro nas tentokrat zadne dobrodruzstvi, jeli jsme (krome Dalatu) pouze na mista, ktera jsme znali, ani do vyletu jsme se moc nepousteli a vlastne jsme vetsinu casu stravili sezenim v kavarnach, popijenim dzusu a cpanim se tim vybornym vietnamskym jidlem. Proste libanky.

Tuần Trăng Mật I

20. července 2008 v 21:32
Jiz ve chvili naseho odjezdu ze Saigonu, pred Vanoci 2006, jsme si s Petou slibili, ze se sem vratime na svatebni cestu.
Ctyri dny po nasi svatbe 21.cervna 2008, jsme s Petou vyrazili - letadlem pres Frankfurt a Hong Kong do Saigonu. Ve Frankfurtu jsme se diky bource zdrzeli a v HK nam tak zbyla na prestup jen pulhodina, ktera nam, udychanym, stacila - bohuzel, kufry to nestihly.
Po sepsani protokolu o ztracenych kufrech na novem saigonskem terminalu (ze stareho mezinarodniho udelali terminal pro domaci lety) uz na nas cekal kolega Hoa s pugetem pro Petu. Na prvni pohled se, krome povinneho noseni prileb pri jizde na motorce (coz prekvapive vsichni dodrzuji), mnoho nezmenilo. Ubytovali jsme se v hotelu An An II na ulici De Tham (turisticka ctvrt) - nasi kamaradi Anglican Peter a Irka Averil, kteri kdysi prijeli do Saigonu ve stejny den co my a zalozili tu skolu anglictiny (Peter dokonce Petru kdysi anglictinu ucil), meli domluvenou navstevu a nemohli nas ubytovat. Lehce zasmradli jsme se vydali na obed - kam jinam nez do restaurace Quán Ăn Ngon kousek od Palace osvobozeni. Po zdejsim lotusovem salatu, pecenych sepiich na chilli, krabi sekane na cukrove trtine a hlavne neskutecne lahodnych cerstvych rolkach (gỏi cuốn) s oriskovou omackou se nam sbihaly sliny jiz rok a pul (vlastne naposledy jsme je jedli ve vietnamskem stanku v Parizi - v Praze nejsou nikde k dostani!!).
Po obede jsme zasli na Cà phê sữa đá (ledova silna kava se slazenym kondenzovanym mlekem) do Highlands za Operou. Samozrejme ani tentokrat jsem neodolal mrkvovemu dortu.
Vecer nam nastesti privezli kufry na hotel (nebylo jednoduche premluvit Vietnam Airlines, aby je nevozily na puvodne udanou adresu k Averil do skoly, nakonec jsem musel po telefonu presvedcovat i ridice), takze jsme meli ciste veci.
Druhy den rano jsme meli sraz s nasimi ucitelkami vietnamstiny - cô Ly a cô Xinh v mrazive vychlazene kavarne na rohu ulic De Tham a Phạm Ngũ Lão. Predali jsme bonbonieru Tatianu i becherovku (kdysi jsme ji naucili ucitelky pit a jim moc zachutnala) a asi hodinu si povidali. Cô Xinh se moc nezmenila, stale svobodna a stale uci cizince vietnamsky. Cô Ly se vsak jiz vdala (za kasmirskeho Inda Babara, s kterym se potkala v Bangkoku, ma tam obchod s koberci a druhy si otevrel na Dong Khoi v Saigonu) a ma dokonce jiz dvoumesicni em bé (chlapecka). Na obed jsme byli domluveni s Peterem a Averil, vyzvedli jsme je taxikem ve skole a jeli do expatovske restaurace Java (Peter s Averil si nikdy moc nezvykli na misti kulturu, malokdy chodi na vietnamske jidlo a napriklad se nenaucili vietnamsky ani pocitat, natoz mluvit). Take jsme jim predali darky - bonbonieru Kastany a lahev bileho vina od Olafa z Moravy.
Po obede jsme sli do firmy, dobra polovina lidi jsou novacci, naopak spousta lidi odesla. Ackoli jsem byl na dovolene, nemohl jsem si nechat ujit prilezitost (preci jenom, do Vietnamu nelitam kazdy tyden) a pripravil jsem si motivacni prezentaci zakoncenou tmelujicim mottem: Tôi là người Sài Gòn.
Po prezentaci jsme s kolegy vyrazili na veceri. Opet jsme sedeli, jako za starych casu, u dlouheho stolu plneho jidla. Opet se podavaly vybrane vietnamske pochoutky vcetne zabich stehynek a opet jsme se opijeli cervenym Sai Gon Bia s ledem. Dorazila i Linh s outezkem (byvala firemni sekretarka, nynejsi Hungova zena, vzali se asi pred rokem) - za dva mesice ma termin, em be pry bude take chlapecek. Ucet tentokrat zatahl Hoa, ktery ma na starosti HR zalezitosti a jelo se na karaoke.
Zpivalo se jako obvykle, vietnamske cajdaky a anglicke hity z 80. let. Nejvetsi uspech pak zaznamenala Peta se svoji interpretaci Vầng Trăng Khóc, zpivala ji totiz vietnamsky a kolegove nechteli verit vlastnim usim.
Druhy den rano nas na hotelu vyzvedlo auto a dovezlo kamsi v Saigonu, kde na nas cekal nas znamy Cecho-Vietnamec Mười (vietnamsky deset) se svymi prateli a se kterymi jsme poobedvali naramnou hostinu. Trosku napite nas auto (Lexus - ve Vietnamu je kazda bila huba za pana) odvezlo zpatky na hotel, zabalili jsme si kufr a odvezli ho k Peterovi domu (druhy den jsme totiz jeli do Mũi Né a nechteli jsme si brat oba kufry) na 466 Lê Văn Sỹ, Quận 3. V kavarne kousek od nich jsme pak meli sraz s Pavlem Dvorakem, poslednim ceskym kamaradem, ktery nam tu v Saigonu zbyl. Moc se za ty dva roky nezmenil, stale pracuje jako programator, prestehoval se, mluvil o zdravotnich potizich a ze bude muset Vietnam kvuli tomu do par let opustit. Hlavne si vsak nasel nevestu - vietnamskou krasavici Cam, musi ji jeste premluvit, aby Vietnam opustila s nim.
Asi po hodine jsme se rozesli, Pavel pospichal na svatbu, my jsme sli po Lê Văn Sỹ az k domu, kde jsme pred dvema lety bydleli, chteli jsme totiz potkat naseho vratneho a strazneho - malickeho dedu Lebedu. Meli jsme stesti, deda byl v dome na recepci a mel velikou radost, ze nas vidi. Ukazal nam dum, za ten rok a pul k nemu stihli pristavet druhe kridlo, takze byl dvakrat vetsi. I terasa se zdvojnasobila, predni vyzdobili betonovou labuti, srnkami, zabou, jezirkem a podobnymi, ve Vietnamu nezbytnymi, okrasami. Na zadni terase pribyla mala telocvicna s behatkem, bar a dokonce bazen s vyrivkou. Tak preci jenom se Vietnam meni.
Zpatky jsme z nostalgie jeli osmadvacitkou, vystoupili jsme vsak uz po par stanicich u restaurace Quán Ba, o neco luxusnejsi a drazsi nez Quán Ăn Ngon, za to maji nejlepsi cerstve rolky ve Vietnamu. Po lotusovem salatu, rolkach a Bún bò Huế jsme sli na koktejl na Phạm Ngũ Lão. Mojito se jeste nenaucili.