Prosinec 2006

Cesta do Laosu

18. prosince 2006 v 15:12
Hrubý plán cesty do Laosu jsme začali plánovat těsně před Robertovým příletem. Problém byl v tom, že většina turistů směřuje do Laosu z Thajska, je to pohodlnější, protože po Thajsku jezdí železnice (ve Vietnamu je jenom jedna severo-jižní trasa, v Laosu vlak nikdy neviděli), takže i většina průvodců radí jak podniknout tuto cestu, minimálně informací jsme však našli o cestě z Vietnamu.
Největší problém byl s výběrem hraničního přechodu, mezi Laosem a Vietnamem existuje několik přechodů, pouze čtyři z nich jsou však otevřené pro cizince (Laos jsou s Vietnamem velcí kamarádi, ačkoli jsou Laosané etnicky i jazykově spřízněni s Thajci, ideově je pro Laosany vzorem Vietnam, Vietnamci i Laosané mohou cestovat do druhé země bez omezení a bez víza), my jsme samozřejmě chtěli jet tím nejsevernějším (který je i tak dost na jihu, prakticky ve středu Vietnamu).
A tady nastal první problém, všechny cestovky nabízeli jízdenku pouze do Vientiane, pokud jinam, tak přes Vientiane. Hlavní město Laosu však bylo naším plánem až mnohem později, nejprve jsme si chtěli prohlédnout planinu džbánů, pak pokračovat do Luang Prabang (izolovaného města v horách s mnoha budhistickými waty) z něj pak dolů do Vientiane a případně i dále na jih.
V hotelu, kde Robert přespával v Hanoji a kde jsme se sešli po jeho výletu na Ha Long Bay, jsme si sedli k internetu a našli několik málo informací o dobrodruzích, co se vydávali místními autobusy směr hranice, aby pak posledních několik kilometrů přejeli na motorce, hranice přešli pěšky a podobně se zase dopravovali na druhé straně. Věděli jsme, že už tuto trasu před námi někdo zkusil a že na ni budeme potřebovat aspoň den, že míst k přespání je minimálně a že budeme rádi, když rychle najdeme nějakého motorkáře a usmlouváme dobrou cenu.
Z Ninh Binh jsme pokračovali vlakem do města Vinh, odkud, jak nám poradil majitel hotelu Queen, jsme měli mít lepší šance na přechod do Laosu. Cestou jsem si otevřel průvodce a přečetl si, že na silnici v horách mezi planinou džbánů a Luang Prabang stále ještě řádí banditi (tak je nazývá Laoská vláda), členové horského národa Hmongů (už jsme se s nimi setkali v horách Sa Pa), kteří bojují za nezávislost na laoské i vietnamské vládě a občas při tom padne na oběť nějaký ten zabloudivší turista. Vietnamská i laoská vláda samozřejmě veškeré informace o místních bojůvcích vehementně tutlají, kolega Hoa se mi o tom však kdysi zmínil na obědě. Trošku jsme znejistěli, v průvodci se psalo, že už kdysi "bandité" rozstříleli jeden autobus a že je lepší se vždy před cestou informovat na aktuální situaci. Petra se rozhodla, že musíme změnit plán, že planinu džbánů vynecháme a že pojedeme rovnou do Vientiane (kam se stejně líp dostává a jedním autobusem). Nám s Robertem se do změn příliš nechtělo, ještě ve vlaku jsme se ptali spolucestujících, kteří hned ochotně volali svým známým, co měli něco společného s Laosem a sdělovali nám, že o žádných banditech nevědí. Robert se dal dokonce do řeči s profesorem francouzštiny z univerzity ve Vinh, který dojížděl do Phonsavanh (město u planiny džbánů) vyučovat francouzštinu a který také žádné problémy nezažil.
Každopádně, s dost nejistými pocity jsme se vypotáceli v devět večer z vlaku ve Vinh jali se hledat hotel. Kolem nás se hned seběhl houf Vietnamců a snažili se nás do nějakého převézt, my jsme si však naštěstí všimli v průvodci, že kousek od autobusového nádraží by měl být nějaký levný hotel, řekli jsme taxikáři, aby nás k němu zavezl.
Hotel byl dost hrozný a i drahý ($8 pro tři za noc), ale vzali jsme ho. Šli jsme okamžitě na nádraží, přeptat se na cestu do Laosu. A tam přišlo překvapení.
Na nádraží jsme prakticky hned narazili na podivný autobus (nevypadal jako vietnamský), počmáraný thajským písmem (co používají i v Kambodži a Laosu) a zavřený a když jsme se poptali okolo-sedících Vietnamců, co hráli karty, kam autobus jede, začali do autobusu bušit, až probudili spícího řidiče. Vyskotačil opálený mladík, vypadal trochu jinak než Vietnamci, ale bohužel anglicky, ani vietnamsky nemluvil. Přesto jsme pochopili, že autobus jede v šest ráno přímo do Phonsavanh!! a že cesta bude trval 12 hodin. Po všech těch útrapách a spoustě nejistot jsme tedy našli přímý autobus až na planinu džbánů, který jede hned zítra ráno! A to ve chvíli, kdy se nám už na planinu skrz bandity už zas tolik nechtělo. My s Robertem jsme byli ochotni do toho jít prakticky okamžitě. Zvlášť když nás na nádraží kontaktoval Vietnamec s bezchybnou angličtinou a americkým přízvukem, že zítra ráno vypravuje autobus do Vientiane a že lístky stojí pouhých $20 na člověka (z Hanoje do Vientiane prodávali lístky za $18 a na planinu džbánů měly být asi za $10).
Petře se sice vůbec nechtělo, ale nakonec ustoupila, šli jsme spát dost pozdě, ráno jsme vstávali na cestu do Laosu.
Fotky z cesty a příjezdu jsou zde. Odkaz na Robertův blog zde.