Říjen 2006

Hory Sa Pa

31. října 2006 v 18:33
Ještě před cestou do Laosu jsme se rozhodli udělat si výlet do hor Sa Pa. Bylo to jedno z posledních známých míst, kde jsme ve Vietnamu ještě nebyli. Do hor vyjíždějí noční vlaky z Hanoje, v místním hlavním městě provincie Lao Cai (pár kilometrů od čínských hranic) se pak přestoupí na minibus do Sa Pa. Báli jsme se, že než se dostaneme do Hanoje, budou jízdenky na vlak vyprodané, koupit lístek v Saigonu na vlak Hanoj - Lao Cai taky nešlo (byly dokonce velké problémy, když jsme chtěli koupit lístek z Ninh Binh do Vinh (a to jsme to kupovali v Ninh Binh!), paní musela kvůli tomu faxovat, rezervovat a bůhvíco ještě), zkoušeli jsme tedy několik Hanojských hotelů, ale všechny nám nabízeli lístek do Lao Cai za $20, ačkoli jsme dobře věděli, že stojí jenom $14, viz stránky vietnamských železnic (zajímavé, vietnamské železnice mají lepší a funkčnější stránky než vietnamské aerolinky), takže jsme nakonec žádné lístky dopředu nekoupili.
Robert byl na výletě na Ha Long Bay, my jsme s Péťou přiletěli do Hanoje, vzali městský autobus z letiště na nádraží a rovnou koupili tři jízdenky. První třídu s měkkými lehátky už bohužel neměli, ale naštěstí měli alespoň klimatizovanou druhou třídu (pak je ještě neklimatizovaná třetí a pak ještě další tři třídy k sezení, v tý poslední se sedí na kufru). Počkali jsme pár hodin na Roberta, večer pak zašli na večeři do Hanojské restaurace Ngon (její saigonská sestřička je naše úplně nejoblíbenější restaurací) a po večeři hurá do Sapy.
V kupé nás bylo celkem šest a i tvrdá lehátka měla matraci, i když jenom slabou. Vlaky byly relativně čisté, vlastně to bylo hodně podobné českému cestování. Ještě v Hanoji jsme se zásobili vodkou a džusem (to kdyby tvrdá lehátka byla opravdu tvrdá), spolucestující Vietnamci si však s námi nedali.
Ráno jsme křepce vyskočili z vlaku a pokusili si koupit jízdenky zpátky do Hanoje. Na nádraží nám je však odmítli prodat!! Prý si je máme pořídit v cestovce v Sapě (v Hanoji jsme se je taky zkoušeli koupit, ale šly tam koupit jenom do třetí třídy), prostě domluvený kartel.
Usmlouvali jsme tedy alespoň jízdné na mikrobus ze 40 000 VND na 25 000 VND na osobu (i když na konci nabízel svezení i za 15 000 VND), nebylo to však těžké, mikrobusů stálo před nádražím požehnaně. Cesta trvala asi hodinu, klikatila se a pomalu stoupala mezi horami plných rýžových políček, nakonec se hory otevřely a hle - před námi stálo městečko Sa Pa.
Sa Pa leží v nadmořské výšce 1600 metrů a je opravdovým městem, žádnou horskou vesnicí. Z hlavního náměstí vedou asi tři hlavní ulice směrem dolů do údolí, nad údolím pak stojí spousty malých i velkých hotelů, další hotely pak po celé Sapě. Ubytování jsme si teda našli snadno - třílůžkový pokoj za $6 v hotelu Mountain View (z našeho levného pokoje zas tak pěkný výhled nebyl, ale z terasy nad námi jsme mohli přehlédnout celé údolí). Počasí nás překvapilo - byla zima. Tedy, bylo asi 20-25 stupňů, nám to však po měsících strávených ve vedru Saigonu přišlo jako zima, Péťa si musela koupit větrovku.
Po sprše a krátkém odpočinku jsme se vydali na obhlídku Sapy. Prošli jsme trhem plným Hmongských domorodců, udělali si malé kolečko a skončili na obědě v restauraci Mimosa, kousek nad hotelem (doporučeno průvodcem). Hmongové jsou samostatným (i když Vietnamcům příbuzným) národem a v horách Vietnamu a Laosu jich žije něco přes milion. Sa Pa je právě známá tím, že v jejím okolí žije několik horských národů, kromě Hmongů, kterých je nejvíc, ještě Tai a Dao (čte se Zao) a cestovní kanceláře pořádají výlety do jejich vesnic. Hmongové prý dokonce bojují za nezávislost, občas si hrají na bandity a někdy se jim pod kalašnikov připletou i turisté, ale o tom až dále v povídání o cestování po Laosu.
Po obědě jsme si zaplatili v hotelu Cat Cat (opět doporučeno průvodcem) dvoudenní výlet do jedné vesnice i s hmongskou průvodkyní (my jsme ji pracovně nazývali hmožděnka) a zpáteční lístky na vlak (i s odvozem do Lao Cai).
Odpoledne jsme se pak vydali na pěší túru do vesnice Hmongů, byla asi kilometr a půl od Sapy, cestou stále dolů z kopce. Ve vesnici kromě několika špinavých dětí a jednoho vodopádu nebylo nic. Zpátky na nás již čekali motorkáři, za 10 000 VND nás vyvezli zpátky do Sapy. Na večeři jsme zašli do restaurace Gerbera vedle Mimosy, kromě výborné ryby měli ještě lepší a hodně levné švestkové víno (taková švestková medovina). Robert se zakoukal do naší recepční na hotelu z kmene Tai a šel s ní a jejími kamarádkami pařit ven, my s Péťou jsme šli spát.
Ráno jsme zabalili věci a odnesli je do hotelu Cat Cat. Už tam na nás čekal džíp s řidičem a hmongskou průvodkyní - Aču. Po snídani nás džíp odvezl klikatou silnicí několik kilometrů za Sapu a vysadil v jedné hmongské vesnici. Odtamtud jsme šli pak pěšky několik kilometrů po pěšině těsně nad údolím, občas jsme potkali nějaké vesničany, kteří se nám snažili prodat nějaký barevný suvenýr, jinak kromě hor, vesnických domků, buvolů a rýžových políček tam nebylo nic.
Na oběd jsme měli zastavit v jedné hospůdce u cesty, byla však už plná jiných turistů, neměli jsme si kam sednout. Aču nám alespoň mačetou nasekala a oloupala cukrovou třtinu - dlouhý fialový klacek (nejdřív jsem myslel, že je to bambus) - na asi třiceticentimetrové špalky, které jsme postupně ukousávali, žvýkali, šťávu vysávali a zbytek plivali. Dřevo jsem ještě neobědval. Ale bylo to osvěžující.
Šli jsme tedy dál a obědvali o vesnici vedle, těšil jsem se na vietnamské dobroty, měli však pro nás jen housku se sýrem a zeleninou. Kromě babky, která se nám celou dobu snažila prodat čepici, nás během oběda nic nerušilo. Po housce jsme se zvedli a odtrmáceli prudkou cestou (napůl korytem potoka, naštěstí neměl moc vody) dolů do údolí, do vesnice kmene Tai (příbuzní Thajců), kde jsme měli přespat.
Ubytovali jsme se v domě na kůlech, podlaha v patře byla postavená z úzkých prken vystlaných proutím, celá děsně vrzala, měli jsme tam připravenou matraci s moskytiérou. Aču nás ještě vzala se vykoupat do nedalekého jezírka s vodopádem, už se však začalo stmívat a voda byla dost studená, vlezli jsme do ní jenom s Robertem.
Večer na nás už čekala hostina s masem, zeleninou, hranolkami a smažené tofu a po večeři jsme s Aču hráli karty o paňáky rejžovice (fuj) a švestkové medoviny (mňam).
Druhý den ráno nás Aču vzala se koupat k horkým pramenům, které byly kousek za vesnicí - byly to dva malé betonové bazénky s horkou vodou z pramene. Roberta s Aču to u bazénku moc nebavilo, šli se koupat do řeky, takže jsme měli oba bazénky s Petrou jenom pro sebe. Po koupání jsme se měli vrátit zpátky do vesnice, kde jsme první den obědvali a to dokonce po stejné příkré cestě. S Petrou se nám do toho moc nechtělo, raději jsme zvolili delší, o to však mírnější křivolakou silnici, Robert s Aču šli tou druhou za námi. Nahoře ve vesnici nás vyzvedl džíp a hurá zpátky do Sapy. Tam jsme se stihli jenom osprchovat, zajít na večeři a minibus nás vzal dolů do Lao Cai a nočním vlakem zpátky do Hanoje.
Sa Pa byli určitě jedním z nejhezčích míst ve Vietnamu a škoda, že jsme tam nestrávili víc času. Překvapila nás trochu svým podnebím, oproti Hanoji nebo Saigonu tam byl docela chládek (pětadvacet stupňů, v noci i méně), bylo tam levno a všude milí lidé.
Fotky z hor Sa Pa jsou k nalezení zde.

Návštěva

31. října 2006 v 18:03
Začátkem září přijal kolega ze Systinetu Robert Macháček (jako jediný z našich přátel!!) naše pozvání a vydal se za námi do Vietnamu. Kromě povinné prohlídky Saigonu a Systinetí kanceláře si přál navštívit hlavně Laos. Tam jsme s Péťou také ještě nebyli, takže jsme se na něm všichni tři snadno shodli.
Tři dny před Robertovým příletem, jsme se začali pídit po detailech naší cesty a mimo jiné jsme zjistili, že je v Laosu vysoké riziko malárie. Pod dojmem této skutečnosti jsme začali shánět antimalarika a zjistili jsme, že to tak snadné nebude, Lariam nám doktoři nedoporučovali (lidé po něm blázní) a Malarone se zdál dost drahý (asi 2 dolary za pilulku, potřebovali jsme jednu denně a začít je brát tři dny před cestou a týden po skončení cesty). Navíc jej neměli nikde dostatek, oběhli jsme několik místních expatovských nemocnic. Nakonec jsme sehnali pár levných (asi fejková napodobenina) ve vietnamské lékárně, což nám na uklidnění mysli postačilo.
Po obtížích se sháněním antimalarik se taková maličkost jako je vrcholící dešťová sezona v Laosu a nesjízdnost spousty místních cest jevila jako nepodstatný drobnost. Robert dokonce chvíli uvažoval, že by si cestu odložil, nakonec k tomu (naštěstí) nedošlo, takže přiletěl (s půldenním neplánovaným zdržením v Německu) pátého září a mohlo se vyrazit.
Původně jsme plánovali, že se Robert v Saigonu zdrží jenom dva dny a odletí s Petrou napřed do Hanoje podívat se na Ha Long Bay, a já se za nimi vydám o dva dny později (v Ha Long Bay jsem již byl, neměl jsem již tolik dovolené a pak hlavně - nic neprospěje partnerským vztahům víc než chvilková odloučenost), dokonce jsme již koupili letenky. Petra však dostala z vyhlídky výletu s Robertem do Hanoje takovou horečku, že jsme letenku vyměnili, Petru dali se potit do postele a Robert letěl do Hanoje sám.
Během těch dvou dnů v Saigonu se podíval s Petrou po městě, zajel si do delty Mekongu a zašel s kolegy na firemní party a karaoke. Již předtím jsem po firmě rozhlásil, že Robert je nejen výborný programátor, ale ještě lepší zpěvák, takže se všichni na jeho vystoupení těšili. Bohužel, Robert nebyl připravený na malý výběr anglických písniček ve vietnamském karaoke baru (překvapivě, žádnou vietnamskou, korejskou ani čínskou nedal) a zazpíval jenom jednu. Opravdu ohromil. Než se však stačil připravit ke druhé, šlo se domů.
Robert stihl napsat vlastní verzi vyprávění z Vietnamu, Laosu a pak i Hong Kongu (již bez nás), vyprávění je k nalezení zde.

Singapur

4. října 2006 v 16:55
Pro většinu cestovatelů jihovýchodní Asií je Singapur čisté, klidné a sterilní město západního stylu. I pro nás, co žijeme v prachu, hluku a smradu Saigonu, je Singapur čisté, klidné a sterilní město západního stylu. Na rozdíl od cestovatelů nám již nepřijde prach, hluk a smrad exotický a protože Vietnam slavil den nezávislosti (2. září 1945 vyhlásil Ho Chi Minh severní Vietnam nezávislým státem, o 24 let později Ho Chi Minh ve stejný den zemřel), využili jsme den volna navíc a zaletěli se do Singapuru podívat.
Původně jsme uvažovali o Vietnam Airlines, kteří nabízejí dvoudenní výlet do Singapuru i s ubytováním, nakonec jsme však zvolili Singapurskou nízkonákladovou leteckou společnost Tiger Airways, nabízeli bezkonkurenčně levné letenky - $147 za oba zpáteční lety. Ještě před odletem jsme se sešli s Peterem a Avril a pak i s Pavlem a nechali jsme si poradit, kde jak bydlet a co hlavně vidět.
Tiger Airways létají na levnější terminál zvaný Budget, odtamtud jsme přejeli zdarma letištním autobusem na hlavní terminál, přestoupili na metro a za hodinu byli na hotelu. Hotel jsme si nechali poradit od Pavla (později jsme zjistili, že ve stejném bydleli i Amy s Antonem), který již Singapur několikrát navštívil. South East Asia Hotel patří k těm nejlevnějším, ale i tak nás stál $50 za noc (to v Laosu jsme bydleli i za $5 a mnohem luxusněji), holt rozvinutá zem. Jeho největší výhoda spočívala v jeho blízkosti od zastávky metra a hlavně byl prakticky uprostřed Singapuru - ke všem nejdůležitějším pamětihodnostem to bylo jenom kousek.
Do Singapuru se jezdí především nakupovat a centrem nákupů je Orchard Road, tou jsme začali jako první. Bylo příjemné se opět procházet po širokých chodnících, bez motorek a bez věčného očumování a pokřikování "Jů, jů, motrbajkjů?" Klimatizované obchody, čisté restaurace, ulice bez odpadků. Trošku nás pobavila místní veřejná doprava alias SMRT (Singapore Mass Rapid Transport), nápisy o rychlé a spolehlivé smrti nás míjely všude.
Po Orchard Road jsme zamířili k řece, k pěší zóně, tam, kde turisté vyjíždějí na projížďky lodí, kde stojí socha zakladatele Singapuru - sira Thomase Stamforda Bingleye Rafflese a kde se snoubí staré čínské domečky s novými štíhlými mrakodrapy. Po důkladné prohlídce nábřeží, sochy zakladatele a hlavně symbolu města - sochy lva Merliona stojícího na místě, kde sir Raffles poprvé přistál (Singapur znamená v malajštině Lví Město), jsme využili čínských stánků s občerstvením. Právě slavili nějaký svátek a po nábřeží jich stálo několik. Po jídle jsme se rozhodli zajít na točeného tygra (místní pivo) do jedné z mnoha restaurací, co stály na břehu řeky. Museli jsme kvůli tomu projít těsnou uličkou mezi restauracemi a jejich zahrádkami, každé dva kroky stáli naháněči a překřikovali se svými nabídkami.
Po džbánku piva jsme se vrátili metrem do centra a zašli do Bugis. To bývalo námořnickou vesničkou, kde se střetávala místní spodina, nedávno částečně vybouraná a částečně přestavěná na nákupní centrum. Na rozdíl od Ho Chi Minh, v Singapuru obchody zavírají poměrně brzy. Již v deset bylo skoro všude prázdno - šli jsme tedy spát.
Druhý den ráno (neděle) bylo opět všude mrtvo, zašli jsme do arabské čtvrti a nikde ani živáčka, podívali jsme se alespoň na sultánovu mešitu. Zkoušeli jsme se opět podívat do Bugis, ale protože tam spousta obchodů ještě ani neotevřela, jeli jsme rovnou na Orchard Road. Péťa si koupila hodinky (hodinky si v Singapuru kupuje každý), kabelku a boty u Bati. Po nákupu jsme jeli do Zoo.
Místní zoo nám doporučovali všichni, co už v Singapuru byli a s kterými jsme se před cestou radili. Navíc nám doporučovali zajít večer i na noční safari, které leží hned naproti zoo. Tak jsme se rozhodli obě rozptýlení zkombinovat. Máloco se dá v Singapuru srovnávat se Saigonem a zoo nebyla výjimkou. Kromě všech možných zvířat (která v zoo obvykle bývají), nás zaujalo, že některé méně nebezpečné druhy běhaly či létaly samostatně mezi návštěvníky (opičky, papoušci, antilopy) a další prováděly různé nacvičené ukázky pro návštěvníky (sloni, orangutani).
Unaveni zoo vydali jsme se na noční safari, což však nebyla nejšťastnější volba. Kromě toho, že jsme měli pekelnou smůlu a nestihli zpáteční autobus, se nic zajímavého nestalo.
Po zoo jsme se ještě stihli podívat do indické čtvrti, kromě tisíců a tisíců Indů, jsme nic jiného neviděli. Dali jsme si indickou večeři, singapurské pivo a šli spát. Druhý den ráno jsme jeli na letiště, utratili poslední singapurské dolary (chybělo nám 5 centů, prodavačka mávla rukou) a hurá domů, do Saigonu.
Singapur je městem zákazů, nesmí se zde jíst ani pít ve veřejných prostorách včetně metra. Za přecházení silnice mimo přechod hrozí vysoká pokuta, je zde zakázáno prodávat žvýkačky, nesmí se odhazovat odpadky na zem. Trestné je dokonce nespláchnutí na záchodě. Před několika lety zde byl americký teenager odsouzen k výprasku za vandalismus. Spoustě lidem se může přehršel zákazů příčit, měli by se podívat do Ho Chi Minh pro srovnání.
Příkazy slušného chování evidentně přinesly své ovoce, pamatuji se, jak jsem byl v Anglii překvapen, když lidi stáli na autobusové zastávce pěkně v řadě třeba přes tři ulice. V Singapuru takhle stojí, když čekají na taxi. A v Ho Chi Minh...
Singapur je město s koloniální minulostí. Zatímco jinde, se snaží na kolonialismus zapomenout, tady jsou všichni bývalí i současní koloniální páni ctěni.
Singapur je vysoce rozvinuté město, směle může konkurovat zbytku světa. Z důvodu omezení hustoty dopravy v centru, se za jeho projetí platí vysoké poplatky, ty jsou dokonce odstupňovány dle toho, jak moc která ulice je vytížena. Šetří dokonce papír na jízdenky, místo nich se v metru prodávají plastové karty na vícero použití, před jízdou si cestující musí kartu koupit v automatu, kde přesně zadá kam jede (platí se dle ujeté vzdálenosti), zaplatí jeden singapurský dolar depozit a při výstupu ji do jiného automatu vrátí a depozit získá zpátky. Dokonce i přestup v metru mají daleko sofistikovanější než v Praze, na jednom nástupišti se střetávají dvě linky různého metra, odpadá tak zdlouhavé pochodování tunely (jak jej známe z Florence).
Singapur je město se čtyřmi hlavními kulturami - čínskou, malajskou, indickou a arabskou. Dokonce mají všechny skupiny vyhrazeny své čtvrti. Ačkoli leží Singapur jen pár kilometrů od Malajsie (dříve byly dokonce chvíli ve federaci), drtivá většina obyvatel jsou Číňani. Kromě mateřských jazyků jednotlivých národnostních skupin, se používá k domluvě i dialekt angličtiny, také jinak zvaný Singlish.
Fotky ze Singapuru (první dvě jsou ještě z Petřiný třídy), jsou zde.