Září 2006

Hodina češtiny

8. září 2006 v 19:43
Mezi návratem Petřiných rodičů a naším výletem do Singapuru učila Péťa pár dnů češtinu. Zájem o ni projevilo třináct vietnamských studentů chystajících se v říjnu do Čech na vysokou. Jak moc se jí to povedlo se můžete přesvědčit zde.

Kambodža

8. září 2006 v 19:22
Po návratu z Hoi An si Petřiný rodiče udělali pár povinných výletů po okolí Saigonu, jako jsou tunely Cu Chi, chrám Cao Daistů (náboženství s dvěma miliony stoupenců, kromě Ježíše a Budhy uctívají i francouzského spisovatele Victora Huga) či farmy v okolí delty Mekongu. Zaletěli jsme se také podívat na Phu Quoc, byli jsme na něm již v dubnu s Pavlem a Janou, krásně jsme si tenkrát odpočinuli na palmových plážích u klidného rovného moře a těšili jsme se po všem to cestování na to samé.
Jaké však bylo naše překvapení, když Phu Quoc se nedal od toho dubnového vůbec poznat. Moře bylo rozbouřené s vysokými vlnami, pláž byla o několik metrů kratší, všechny restaurace, co tu minule stály na pláži, byly teď zavřené (ani nebylo místo, kam je dát), jedna s terasou dokonce pobořená. Navíc první den skoro jenom pršelo. Naštěstí jsme měli ubytování domluvené dopředu, jak jsme na místě zjistili, resort Tropicana byl jediný otevřený na naší pláži, naštěstí i s restaurací.
Na Phu Quocu jsme strávili dvě noci a vrátili se zpět do Saigonu. Hned druhý den jsme letěli do Siem Riep - malého města ve střední Kambodži, kousek od proslulých khmérských chrámů Angkor Wat. Ještě na letišti v Saigonu nás zkasírovali o letištní poplatky $14, bylo to poprvé, co jsme letěli z Vietnamu do zahraničí a doteď jsme o nějakých poplatcích netušili.
Letiště Siem Riep je úplně nové, zaplatili jsme si taxíka do centra a taxikáře se i zeptali, kde bychom mohli bydlet. Rovnou jsme se i domluvili, že nás večer odveze podívat se na Angkor Wat. Bydleli jsme na jedné z rušnějších ulic, i když se Saigonem se to nedalo srovnávat. Kambodža je co do velikosti asi poloviční, má však pouze sedminu obyvatel Vietnamu. Šli jsme na oběd, ačkoli existuje kambodžská měna (riel), všechny ceny byly uváděné v dolarech. Kuchyně byla dost podobná vietnamské, trochu šmrncnutá Indií a kari. I lidé byli dost podobní Vietnamcům, před několika sty lety byla Kambodža i jižní Vietnam jedno khmérské království. Vietnamci mají trochu víc šikmý oči, hlavně ti na severu, jižní Vietnamci mají zase stejně jako Kambodžani rozplácnutý nosy, těm zas chybí ty šikmý oči.
Taxík nás odvezl do Angkoru, nazývá se tak obrovská oblast bývalého hlavního města a chrámů, ze kterých se dochovaly více či méně zachovalé ruiny. Taxikář nás odvezl k pahorku, odkud měl být krásný výhled na Angkor Wat - asi nejznámější a nejzachovalejší chrám v oblasti. Vydrápali jsme se na pahorek i se zbytkem chrámu, nebylo však nahoře nic vidět - chrámy byly zarostlé džunglí. Trochu mi to připomínalo Babylon - tolik turistů z tolika různých zemí světa (ty asijské převažovaly) jsem pohromadě ještě neviděl.
Slezli jsme dolů a jeli do hotelu, večer jsme zašli do rušné turistické ulice se spoustou restaurací a barů na večeři. K večeři nám tančily tanečnice s různě prohnutými zápěstími a kotníky tradiční khmérské tance a kroutily se při velmi pomalých pohybech v barevných kostýmech. Vypadaly přesně jako dívky na reliéfech všude po chrámech Angkoru. Muzika se od vietnamské dost lišila, ani tance vietnamskou kulturu moc nepřipomínaly, vietnamské tance jsme totiž žádné nikdy neviděli a pochybuji, že nějaké mají.
Druhý den ráno začal naplno dvoudenní chrámový maraton. Taxikář nám domluvil svého švagra, který přijel v tuk-tuku a odvezl nás k chrámům. Švagr uměl trochu lépe anglicky, dalo se mu i rozumět, říkal, že má ženu a děti a kromě vození turistů ho živí malé rýžové pole. Nestěžoval si na život, pochvaloval si, že se v Kambodži žije teď lépe než dříve, akorát, že škola pro děti je drahá (asi pořízení povinných školních uniforem).
Nemá smysl detailně popisovat, co všechno jsme viděli - viděli jsme toho hodně. Nejdříve jsme jeli ke chrámu Bayon, pak se přemístili do starodávného města Angkor Thom, prý v něm svého času žilo až jeden milion lidí a dochovaly se pouze kamenné chrámy (právo žít v domech z kamene náleželo jen bohům), sochy a terasy. Celé dopoledne jsme se procházeli po chrámech, prolézali ruinami, šplhali do příkrých schodů a tlačili se s mraky turistů, mezi jednotlivými chrámy jsme popojížděli tuk-tukem. Po Angkor Thomu jsme zastavili na oběd a ačkoli jsme měli na odpoledne plánován zlatý hřeb Angkoru, totiž chrám Angkor Wat, přemýšleli jsme, zda-li nebudeme pokračovat až příští den - chrámů bylo opravdu hodně a my již byli unaveni. Nakonec jsme přeci jenom k Angkor Watu zajeli.
Angkor Wat je ze všech chrámů Angkoru největší a nejzachovalejší, Kambodžské království si dokonce jeho siluetu zvolilo na svoji vlajku. Je to nádherný chrám, za hlavní branou se skrývá dlouhý násep a za ním první čtvercová galerie s vysokými zdmi. Za první galerií je další vyvýšená, a na ní postavená další, přístupná pouze po dlouhých příkrých schodech. Nejvyšší galerie má pět věží, čtyři v rozích a pátou uprostřed, všechny věže ve tvaru lotosového květu. Rodiče už na nejvyšší galerii ani nešli, vyšplhali jsme se tam s Petrou sami. Petra pak ale měla problém po příkrých schodech slézt, raději si vystála frontu a sešla jižní stranou s dalšími turisty - tam totiž bylo přiděláno kovové zábradlí.
Při odchodu z Angkor Watu akorát zapadalo slunce a dokonce lehce poprchávalo, nad Angkor Watem se tak vyklenula duha. Nelitovali jsme, že jsme se pro Angkor War přeci jen rozhodli. Cestou zpátky jsme se ještě zastavili u osmirukého Buddhy, byla to totiž kdysi socha hinduistického boha Šivy, ale s příchodem budhismu mu nasadili hlavu Buddhy. Večer jsme zase zašli na večeři do rušné turistické ulice, tentokrát jsme na tanečnice nešli a zůstali dole na ulici.
Druhý den jsme jeli opět na chrámy, nejprve na vzdálenější chrám z růžového pískovce, později na menší chrámy kolem Angkor Thomu. Chrámů bylo mnoho a zážitek to byl úžasný, některé chrámy byly opravené či se právě opravují, jiné naopak zůstaly tak, jak si je příroda vzala - kamenné stavby prorostlé obrovskými kmeny staletých stromů. Také jsme cestou zpátky potkali několik malých opiček, místní děti zde prodávaly turistům kousky banánů a ti jimi opičky krmili, my jsme si žádné banány koupit nestačili, opičky je totiž dětem ukradly.
Odpoledne jsme již jeli zpátky do města, zašli na oběd, nakoupili několik suvenýrů (např. tričko s obrázkem Angkor Watu nebo dřevěné sošky Buddhy), dokonce i místní tržnice byla oproti té saigonské prázdná. Večer jsme čekali na zpožděné letadlo a pozdě v noci se dostali zpátky do Ho Chi Minh.
Ačkoli jsme věděli, že chrámy Angkoru budou něco výjimečného, skutečnost předčila očekávání, byli jsme překvapeni, jak moc výjimečné jsou. Kambodža je oproti Vietnamu klidné místo, a až na pár drobností se nám tam líbilo.
Fotky z Kambodži jsou zde.

Hue a Hoi An

4. září 2006 v 17:36
Ráno po návratu z Nha Trang, přiletěli Petřiný rodiče do Hanoje a Petra se je tam vydala přivítat. Podívali se na stejná místa, o kterých jsme již psali předtím (Hanoj, Ha Long Bay) a po třech dnech odletěli do Hue, malého města ve středním Vietnamu. Já si vzal dovolenou a letěl tam za nimi ze Saigonu.
Hue bývalo císařské město a až do roku 1945 (do převzetí moci komunisty na severu) v něm sídlil císař. Bydleli jsme v turistické části, kousek od centra, z kterého vedl most přes řeku. Na druhém břehu se pak rozkládá zakázané město - Citadela , ve kterém dříve bydlel císař i se svým služebnictvem a obyčejní smrtelníci tam nemohli. Oproti Hanoji i Saigonu je Hue klidné, provinční město, díky svým starobylým památkám patří na seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Dopoledne jsme se byli podívat na druhou stranu řeky, do Citadely. Kromě hradeb se dochovalo několik chrámů, císařská knihovna a další stavby. Po procházce po Citadele jsme dostali takovou žízeň, že jsme si sedli na ulici na pivo, a i když to bylo hodně hodně lidové, pivo bylo dobré, točené a hodně studené. Odpoledne jsme pak jeli na výlet na hrobky dynastie Nguyen. Jelo se asi hodinu lodí po Voňavé řece. Loď zastavila uprostřed ničeho, sotva jsme se vydrápali na břeh. Za křovím byla malá vesnice a v ní několik dychtivých motorkářek, které nás slibovaly odvézt až k hrobkám. S touto variantou jsme původně vůbec nepočítali, posádka lodi nám před nástupem nesdělila, že loď nás až k hrobkám nezaveze. Ani rodiče nebyli zrovna na jízdu motorkou připraveni, navíc si motorkářky řekli 160 tisíc dongů za odvoz tam a zpět, což byla cena od Saigonu předražená tak pětkrát. Neměli jsme však jinou možnost, Péťa cenu usmlouvala na 140 tisíc a jelo se.
Hrobky byly opravdu krásné, škoda, že jsme měli na ně tak málo času. Stály uprostřed háje starých a vysokých stromů. Našli jsme hrobky císaře, jeho první manželky i jeho stovek konkubín. Císař byl prý maličký a neplodný, malé sebevědomí si kompenzoval harémem. U hrobek jsme se zdrželi něco přes hodinu, motorkářky nás odvezly zpět (asi 3 kilometry), nasedli jsme na loď a jeli zpátky. Cestou jsme ještě zastavili u vysoké pagody, byl od ní krásný výhled na řeku.
Druhý den jsme koupili pár pohledů a hurá na vlak do Danangu. Byla to naše premiéra, rodiče holt chtěli vyzkoušet všechno. Na nádraží se tlačilo asi tři krát víc Vietnamců než obvykle, vlak měl jenom půlhodinu zpoždění a byl nejen plný, ale i dost špinavý, místo klimatizace několik větráků, všude spousta odpadků, okna zamřížovaná, depresivní pohled. Je pravda, že za studií jsem jel asi dvakrát podobně špinavým vlakem. Měli jsme místenky, 100km stálo 37 000 dongů (asi 50 Kč) a to jsme netušili, že dostaneme i oběd. Opravdu nám umaštěný zřízenec přivezl na umaštěném podvozku umaštěnou krabičku a v tom bylo - hádejte co? Rejže s masem přece. Servis jak z Vietnam Airlines, jenom umaštěnější. Těch 100km jsme prosvištěli asi 20km/h a to jsme ještě co chvíli stáli a dávali přednost protijedoucímu vlaku. Ve Vietnamu je od severu na jih jenom jediná jednokolejná trať. Cestou do Danangu nabral vlak další hodinu zpoždění, byli jsme rádi, když jsme se konečně vypotáceli ven.
Už na nás čekal luxusní terénní vůz, odvezl nás asi 30km do Hoi An - malého, starobylého městečka plného švadlen a krejčích.
Hoi An je dost turistické, ale je maličké a pěkné. Oproti Saigonu a Hanoji taky balzám na duši a uši. Večer po příjezdu jsem se šli projít a na večeři k řece. Petra koupila troje korálky za 20 000 dongů, které nabízely dvě asi desetileté holčičky. Původně je nabízely asi třikrát dráž. Druhý den jsme vyrazili na celodenní výlet, nejprve do My Son, pak se podívat na Mramorové hory a pak na China beach.
My Son jsou ruiny asi deseti Chamských chrámů rozprostřené po dlouhém údolí. Chamové je stavěli mezi 4. a 14. stoletím a pohřbívali zde své krále a národní hrdiny. Ačkoli chrámy přežily devět století, Vietnamsko-americká válka je prakticky srovnala se zemí. Vietcong si v nich vytvořil své sídlo a američané jej vybombardovali. Co nezničily bombardéry, dokončili ženisté. Z některých chrámů tak zbyla jen hromada sutin.
Po My Son jsme přejeli k Mramorovým horám. Je to několik kopců, kde Vietnamci těžili mramor a vyráběli z něj všechno možné, hlavně sochy. V okolí Mramorových hor je tak všude spousta kameníků, a obchodů s mramorem, poslední dobou však sochají hlavně z dovezeného mramoru, protože by jim tam za chvíli žádný nezbyl. Mramorové hory jsou otevřeny pro turisty. Po, ve skále vytesaných, schodech jsme se s ostatními Vietnamci vyplahočili až k několika jeskyním. V jeskyních byli opět vytesány sochy, v té největší celý chrám.
Po Mramorových horách jsme přejeli k China beach - ta je známá snad jen tím, že se zde během války rekreovali američtí vojáci. Pláž byla docela pěkná, ale rozbouřená, nejdříve jsme dali oběd, pak jsme se chvíli cákali ve vodě a jeli zpátky do hotelu.
Hoi An je známý velkým množstvím švadlen a obchodů s látkami, ani my jsme nebyli výjimkou a pořídili si novou garderobu. Paní Oudesová si nechala ušít sukni, já košili a kalhoty, Petra moc hezké letní šaty.
Další den jsme se už jenom procházeli po Hoi An, posedávali po kavárnách, popíjeli jejich točené pivo či vietnamské koktejly a nasávali atmosféru. Ačkoli je Hoi An o dost menší než Hue, je zde více věcí k vidění, má mnohem hezčí atmosféru a působí příjemněji. Doufáme, že se sem ještě někdy vrátíme.
Fotky z Hue jsou zde. Fotky z Hoi An zde.