Červen 2006

Mui Ne

14. června 2006 v 18:50
Pétě skončila angličtina a my si chtěli po zážitku z Vung Tao odpočinout. Rozhodli jsme se jet do Mui Ne, a to hned následující víkend. Už jsme zde byli koncem ledna, zamluvili jsme si tedy pokoj ve stejném resortu. Cena ubytování i autobusu byla oproti hlavní sezoně poloviční. Strávili jsme tu čtyři dny, četli jsme knihy, koupali se v moři, opalovali, jedli v restauracích. Pláž byla prázdná a čistá. Rádi bychom sem jezdili pravidelně.
Fotky jsou zde.

Vung Tao

14. června 2006 v 18:31
Pokud se někdo chce na víkend podívat k moři, nejbližší pláže ze Saigonu jsou ve městě Vung Tao, asi 100km daleko. Na Vung Tao jsme slyšeli samé špatné reference, až na jednu. Petřin učitel angličtiny, Peter, se tam byl na jeden den podívat a byl spokojený. Všichni ostatní nás odrazovali s tím, že zdejší pláže jsou špinavé a s Mui Ne nebo Nha Trang se nedají srovnávat. Jelikož je to ze Saigonu opravdu kousek, nedalo nám to a vydali jsme se na výlet.S přáteli je větší zábava, proto jsme s sebou vzali rovnou čtyři: Janu s Pavlem a Amy s Antonem. Každou hodinu vyplouvá ze Saigonu rychloloď a cesta trvá pouze hodinu a půl. Někteří z našich spolupasažérů byli vybaveni taškami s jídlem a krabicemi piv, chystali se na piknik. Problémy nedaly na sebe dlouho čekat, první problém, když jsme vystoupili z lodě. Amy předpokládala, že budeme rovnou pokračovat do 30km vzdáleného Long Hai, o kterém slyšela, že je mnohem lepší, než Vung Tao. Když toto navrhla, Pavel namítl, že je to naprostý nesmysl, a že zůstáváme na místě. Z nás byla ve Vung Tao pouze Jana, ta však netušila, kde přesně. Nasedli jsme tedy do taxíku a nechali se vozit asi čtvrt hodiny kolem pobřeží s tím, že uvidíme krásný hotel na prázdné pláži, ve kterém bychom prožili klidný víkend. Za chvíli ovšem přišla studená sprcha, tedy spíše nám na čele vyrazil studený pot. Špinavá pláž se hemžila tisícem Vietnamců a stejné množství se cachtalo ve vodě. Všichni nás pozorovali, jakoby nikdy bílého neviděli. Asi ani neviděli, ale na to už jsme si zvykli. Až do této doby jsme si mysleli, že se Vietnamci za sluníčka nekoupou, v Nha Trang i Mui Ne vylézali na pláž až před setměním.Nasedli jsme zpět do taxíku a jeli dál. Další místo bylo ještě horší, k Vietnamcům se přidal nesnesitelný smrad. Jana s Pavlem vypadali spokojeně, jen Amy s Antonem krčili nosíky. Lehce jsme znervózněli, takto jsme si víkend nepředstavovali. Začali jsme se dohadovat. Chvíli anglicky, to nerozuměla Jana, chvíli česky, to nerozuměli Amy s Antonem. Jeden hodný Vietnamec, který mluvil anglicky, nám potvrdil to, před čím nás v Saigonu již varovali, ve Vung Tao prázdné pláže nejsou.
Jana, která nemluví anglicky, se mezitím domluvila s řidičem taxíku (s angličtinou byl na tom podobně), že nás za 30 000VND doveze ke "krásnému hotelu s bazénem pro cizince". Sice jsme Janě moc nevěřili, ale v tom vedru jsme klimatizovaný taxík uvítali. Taxík nás odvezl asi 200 metrů, taxametr ukazoval 15 000VND. Hotel tam sice byl, i s bazénem, ale stál přímo uprostřed pláže a byl obklopen tou tisícovkou Vietnamců.
Vzpomněli jsme si, že Peter sice Vung Tao chválil, ale nepřespával tu a na pláži také nebyl. Navrhl jsem tedy, že pojedeme do centra do nějaké pěkné restaurace, dáme si něco dobrého k jídlu a k pití a v klidu rozhodneme, co dál. Nasedli jsme už počtvrté do taxíku a vyrazili směr centrum. Když jsme byli asi v půli cesty, Pavel zahlásil stop, jsme v centru. Taxík jsme opustili a rázem nás odchytl Vietnamec na motorce a posunky ukazoval, kterým směrem je restaurace. V centru jsme samozřejmě nebyli, ale k jedné "restauraci" jsme došli. Podle obličejů Antona a Amy bylo jasné, že je to jejich první návštěva v pravé (rozuměj opravdové) vietnamské "restauraci". Oproti české čtyřce se lišila tím, že měla plastové židle a umělohmotné ubrusy. Bylo nesnesitelné vedro, naše zoufalství dosáhlo vrcholu.
Rezignovaně jsme vstoupili dovnitř. "Klimatizovaný" salonek jsme s vděkem odmítli, to už bylo přeci jenom moc. U vrchního jsme si objednali pouze lahvové pivo, divil se, že v poledne nemáme hlad. Naše diskuze pokračovala jako před tím, chvíli anglicky, chvíli česky. Jedna varianta byla pokračovat do Long Hai, druhá zůstat ve Vung Tao, třetí zůstat tam, kde jsme byli a večer se vrátit do Saigonu. Ani na jedné jsme se všichni neshodli. Nám a Amy s Antonem se nejvíce líbila varianta Long Hai, ovšem Pavel s Janou toto rezolutně odmítli s tím, že už tam byli a že ví, že to tam vypadá úplně stejně. Nakonec jsme se rozdělili. Jana s Pavlem zůstali, my s Amy a Antonem pokračovali dál do Long Hai. Komické na tomto rozuzlení bylo, že původně chtěli Jana s Pavlem strávit víkend v Mui Ne, ale kvůli nám změnili plán.
Našli jsme taxík a za půl hodiny jsme byli na místě. Ti dva měli pravdu, vypadalo to tam stejně. Ba ne, Vietnamců tam byly pouhé stovky. Na jedné straně ulice byla dlouhá pláž, na druhé straně "luxusní vietnamský hotel" s bazénem. První jsme vyzkoušeli bazén, byl stejně špinavý, jako náš pokoj. Vyrazili jsme tedy na pláž. Nevím, jestli jsme rezignovali, nebo jsme si nakonec zvykli, ale po zbytek víkendu se nám na pláži líbilo, na množství Vietnamců nehleděli a nakonec se shodli, že to nebyl tak špatný výlet. Ale opakovat ho nebudeme. Od Jany ještě přišla zpráva, že si nakonec našli pěkný hotel, kousek od poloprázdné pláže, jenom moře bylo plné pytlíků...
Fotky k nalezení zde.

Hanoj, Ha Long Bay, Nha Trang

5. června 2006 v 18:13
Na čarodějnice před 31 lety projely tanky severního Vietnamu branou vládního paláce v centru Saigonu a definitivně tak ukončily Americko-Vietnamskou válku. Z vládního paláce se stal palác sjednocení a 30. duben je svátkem sjednoceného Vietnamu. 1. máj se zde samozřejmě také slaví, takže všichni Vietnamci (včetně nás) měli 2 dny volna k víkendu navíc. Na zbytek týdne jsem si vzal dovolenou a odletěli jsme s Péťou, Amy a Antonem do Hanoje. Původně jsme chtěli letět do Dalatu, ale než jsme se rozhoupali, všechny letenky již byly vyprodány. Třicátým dubnem totiž začíná ve Vietnamu místní turistická sezona a všichni Vietnamci netouží po ničem jiném než vypadnout kamkoli, kde není vedro, což lze jedině do Dalatu, který je v horách a je tam příjemných 25 stupňů. Na druhou stranu k moři, za sluncem, či se opalovat nikdy neletí.
Letěli jsme v sobotu brzo ráno a po dvou hodinách přistáli v Hanoji. Taxíky do centra mají stanovenou cenu $10, my jsme měli štěstí - dva taxikáři se kvůli nám začali hádat a díky tomu nás to stálo jenom $8. Vysadil nás v centru (ve Staré čtvrti) u malého hotelu, jehož majitel nás okamžitě odchytl a za $15 ubytoval. Vyrazili jsme na obhlídku Hanoje, teplota byla tak o 8 stupňů níž než v Saigonu, takže jsme se po čtyřech měsících mohli procházet a nemít mokrou košili. Prošli jsme několik uliček, v každé prodávali něco jiného, vždy všichni prodejci téhož pěkně u sebe. Podívali jsme se na gotický kostel, obešli jezero a usadili se do restaurace, kde jsme se rozhodli, že si uděláme také výlet do Ha Long Bay (Dračí zátoka). V neděli jsme si přivstali, abychom stihli strýčka Ho, k dispozici veřejnosti je pouze do 11 dopoledne, pak ho musí oprašovat. Navíc každý podzim tráví strýček Ho v Rusku, dělá to dobře jeho pleti a dostane i nový kabát.
Před mauzoleem stála asi kilometrová fronta, navíc jsme museli odevzdat foťáky a mobilní telefony (já i svého palma) do úschovy - v mauzoleu se nesmí fotit. Dali nám tašku, kam jsme tohle všechno měli schovat a odevzdat ji u dalšího okénka. Nic jsme nikam schovávat nechtěli, mobily jsme si dal zpátky do kapsy a foťák si Péťa dala do tašky. To samý Amy s Antonem. Zařadili jsme se do fronty, naštěstí rychle postupovala. Těsně před mauzoleem stáli strážní, kteří si občas nějakého turistu vybrali a prohledali. Vybrali si Petru s Antonem. Petra ukázala tašku, naštěstí však schovala foťák do kapsy na zip a strážnému ukázala jenom prázdné pouzdro. Anton takové štěstí neměl, strážný mu našel mobil a i když fotit neumí, vstup mu zakázal, takže strýčka Ho neviděl.
Mauzoleum bylo klimatizované a hodně tmavé. Strýček ležel v prosklené vitríně, kolem něho stáli čtyři vojáci v parádní uniformě, další strážní stáli u turistů a postrkovali nás honem honem dál (už vím, proč ta fronta tak rychle postupovala). Ho Chi Minh sice nevypadal nic moc zdravě, žlutější víc než běžný Vietnamec, takový trochu dozlatova. Na to, že je skoro 40 let po smrti však v báječném stavu.
Venku jsme byli rychle, Anton už na nás čekal. Prošli jsme se ještě po zahradě, kolem Ho Chi Minhova zahradního domku, kolem paláce guvernéra Indočíny a zašli i do Ho Chi Minhova muzea. Na večeři jsme byli v indické restauraci.
Druhý den ráno jsme jeli na dvoudenní výlet na Ha Long Bay. Minibus nás vyzvedl v hotelu a odvezl do přístavu. Cestou jsme se seznámili s Evou - Češkou, co žije v Šanghaji a v Hanoji byla na výletě s francouzským přítelem. Byla to už druhá česká turistka, co jsme ve Vietnamu potkali (poprvé to bylo na ostrově Phu Quoc). V přístavu bylo narváno, na naši loď jsme se dostali přes dvě další. Hned nás usadili a uspořádali hostinu - výlet byl i s ubytováním a jídlem a bylo ho hodně. I kajuty vypadaly dobře, na to jak loď vypadala malá a bylo nás tam sedm párů plus posádka, byly kajuty velké, každá s vlastní koupelnou a záchodem.
Ha Long Bay znamená vietnamsky Dračí zátoka, je to moře s několika tisíci malých ostrůvků, které se strmě tyčí nad vodu. Je to dost turistické, z přístavu denně vyplouvá několik desítek lodí jako byla ta naše. Naštěstí je to tu i dost velké, takže se lodě zas tolik nepotkávají, tlačenice nastala jen v zátoce, kde jsme zakotvili k přespání s dalšími asi 20 loděmi. Ha Long Bay bylo určitě jedno z nejkrásnějších míst ve Vietnamu, které jsme zatím viděli. Ubytování i jídlo na lodi bylo jenom perfektní.
Večer po návratu z Ha Long Bay museli Amy s Antonem do Saigonu a my jsme osiřeli. Zůstali jsme v Hanoji ještě další dva dny, první den jsme zašli do muzea vězeňství (kde Francouzi věznili Vietnamské bojovníky za svobodu a kde Vietnamci drželi sestřelené Americké piloty), pak do chrámu písemnictví - nejstarší Vietnamská univerzita založená v roce 1070 a zasvěcená Konfuciovi. Na oběd jsme zašli do české hospody, nejvíc nám ji připomínaly ubrusy Gambrinus a hustý kouř, který by se dal krájet (ve vietnamských hospodách není díky klimatizacím prakticky zakouřeno). Podívali jsme se na sochu Lenina naproti Hanojské věži hned vedle muzea letectva. Prošli jsme se až k Západnímu jezeru, kde jsme si půjčili šlapadlo ve tvaru labutě. Krásou Hanoje jsme se nechali unést až daleko do jezera, porybný nás musel nahánět na motorovém člunu a kvůli silnému větru jsme málem nedošlapali zpátky včas. Rikšou jsme se svezli zpátky do centra, kde jsme zašli do hanojského divadla vodních loutek.
Druhý den už tolik náročný nebyl, každopádně z Hanoje jsme viděli všechno, co se vidět dalo, tak jsme se rozhodli náš pobyt zde zkrátit a udělat si "oddych" u moře, rozhodli jsme se pro Nha Trang, protože jsme tam ještě nebyli a dle průvodce jsou zde nejlepší městské pláže ve Vietnamu.
Byli jsme jimi dost zklamáni. Nejprve jsme však zažili dobrodružství cestou z letiště. Dle průvodce je možno z letiště dojít do centra pěšky (jak je letiště blízko). Když jsme vyšli z letištní haly, ignorovali jsme všechno pokřikování: "jů, jů taxi, taxi" a šli jsme z letiště ven. Jeden taxikář nám nabízel odvoz za sto tisíc dongů (asi 150Kč), což jsme odmítli. Záhy kolem nás projelo auto (nebyl to taxík), a jeho řidič nám nabízel odvoz za "seven thousand". Na to jsme kývli a nasedli jsme. Auto byl velký černý luxusní džíp s vestavěnými obrazovkami v opěradlech, seděli v něm již další dva Vietnamci, když zjistili, že jsme Češi, začali s námi mluvit rusky. Po pěti minutách jízdy po široké dálnici, kdy kolem nás byla jen tráva, hory a moře, jsme začali být lehce nervózní. Přeci jen, podle průvodce se dalo do centra dojít pěšky! Unesli nás! Proběhlo nám hlavou. Raději jsme se ujistili, že jedeme opravdu do Nha Trangu, Vietnamci ukazovali dopředu a opakovali "Nha Trang, Nha Trang".
Po chvilce dohadování z nich vypadlo, že u Nha Trangu jsou letiště dvě, to u centra zavřeli a nyní letadla přistávají na druhém, 30km vzdáleném letišti. Přistáli jsme někde jinde! Průvodce nám kecal! Ještě, že jsme nešli pěšky, to bychom tam pravděpodobně bloudili doteď.
V Nha Trangu řidič rozvezl ty dva Vietnamce a nás odvezl do centra před hotel. Když jsme vystupovali, chtěli jsme mu zaplatit jeho sedm tisíc. Dával jsem mu deset (asi 15Kč) a on stále opakoval: "seven thousand, seven thousand". Říkal jsem si, to je hodný Vietnamec, nechce, abych ho přeplácel, tak jsem mu dal sedm. Načež Vietnamec změnil písničku a začal: "Seventy, seventy". Á tak proto. I tak to byla dobrá cena, jeli jsme opravdu dlouho (a zpátky jsme nejlevnější taxík sehnali za 150 tisíc).
Ještě před příjezdem, jsme si představovali klidné pláže, nikde nikdo, moře, slunce, kokosy, přesně, jak jsme to zažili v Mui Ne a na Phu Quocu. Opak byl pravdou. Nha Trang je město a pláže jsou přímo uprostřed. Kolem moře se táhne dlouhá, široká silnice, z jedné strany hotely a obchody, z druhé strany parky a pár restaurací. Za parkem pak začínala pláž a moře. Po silnici jezdili mraky motorek, v parku korzovali lidi a po pláži pobíhalo spoustu prodavačů všeho možného.
Pláže v Nha Trangu nás zklamaly. Nejvíc asi tím, že se o nich psalo jako o nejlepších plážích ve Vietnamu (přesněji, o nejlepších městských plážích), ale místo klidného místa jsme našli pláže, kde se muselo platit za pronájem lehátka a každou chvíli odhánět dotěrné prodavače (Péťa dokázala usmlouvat cenu za troje korále ze 120 tisíc na 30). V Nha Trangu bylo zajímavější samotné město s velkou bílou sochou sedícího Budhy a malou křesťanskou katedrálou, obě stavby na dvou protilehlých kopcích.
Fotky z Hanoje jsou zde, zde a zde. Fotky z Ha Long Bay zde a zde. Fotky z Nha Trang zde.