Mui Ne, Cu Chi, Phu Quoc a další výlety

18. dubna 2006 v 4:07
Na první výlet mimo Saigon jsme jeli už po prvním měsíci od příjezdu. Vietnamci slavili začátek nového roku (Psa) lunárního kalendáře (zde zvaného Tet) a školy, firmy, většina obchodů, restaurací i úřadů byla zavřena. Pavel Dvořák nám poradil, abychom zašli do "backpacker's area" na ulici De Tham, kde má sídlo spousta cestovek a tam si koupili lístky na autobus do Mui Ne.Mark nám dal kontakt na hotel (resort Suoi Tien), kde jsme si zarezervovali 6 nocí.
Cesta vedla po jediné silnici mezi Saigonem a Hanojí, a ačkoli je to ze Saigonu asi 200km, i s přestávkou trvala 5 hodin. Silnice byla dva široké pruhy s širokými krajnicemi, spoustou motorek (tentokrát i s přilbami), mikrobusů a náklaďáků. Nevím proč, ale autobusy jezdily zásadně v protisměru a to i když byl pravý pruh volný (motorky jezdily po krajnici). Pokud se takové dva autobusy potkaly, už z dálky na sebe blikaly a těsně před sebou se uhnuly. Na konci jízdy s námi autobusák udělal okružní jízdu po Mui Ne a představil nám několik prázdných hotelů. Nakonec nás zavezl i do toho našeho.
V Mui Ne bylo úplně prázdno. Teda, sezona vrcholila, počasí bylo v tom nejlepším, v hotelech se nedal najít volný pokoj a přesto bylo na plážích, na ulici i v restauracích prakticky prázdno. Celá pláž Mui Ne je jenom jedna dlouhatatánská ulice, kde jsou po obou stranách resorty a restaurace, většina resortů je na straně u pláže. Zas tak prázdno tam taky nebylo, hlavně večer se restaurace zaplnily turisty z Německa a Ruska, ale s plážemi z Chorvatska, kde si člověk nemá kam položit ani ručník, se to nedá srovnávat.
Ráno bylo moře klidné, ale během dne začal vždy foukat silný vítr a s ním přišly i vysoké vlny, kvůli kterým se plavat v moři moc nedalo, Péťa si raději sundavala brýle, aby jí neuplavaly. Zato zde bylo hodně windsurfařů a kitesurfařů, také jsem si windsurfing vyzkoušel, zaplatil jsem si 3 lekce u Slovinského instruktora.
Kromě polehávání na pláži a starostí, do které restaurace půjdeme na oběd či večeři, byl nejsilnějším zážitkem půldenní výlet na písečné duny, červený kaňon a rybářskou vesnici. Vybrali jsme si ranní výlet, abychom byli na dunách ještě za východu slunce a u zástupce cestovky se ujistili, že máme anglicky mluvícího řidiče. Na místo (asi 40km) nás dovezl džípem a za celou dobu anglicky nepromluvil - ani totiž neuměl. Aspoň, že rukou ukazoval. Džíp s ranním výletem také nebyla trefa do černého, jízdou 40 km v pět hodin ráno v otevřeném džípu člověk pěkně vymrzne. Ale na dunách jsme zase roztáli.
Navštívili jsme dvoje duny - nejdříve bílé a pak červené, bílé byly úplně prázdné až na dvě děti, co nám (za peníze) nabízeli se svézt na igelitu.Červené už byly o něco zaplněnější Vietnamci, dlouho jsme se nezdrželi, sluníčko docela pálilo. Červený kaňon byla malá skála z červeného drolícího se kamene. Zpátky do Mui Ne jsme to vzali přes rybářskou vesnici, kde byla (překvapivě) spousta malých i velkých rybářských lodí. Bylo už po ranním rybolovu, vesnice byla prázdná.
V Mui Ne se nám moc líbilo a určitě se sem ještě vrátíme. Pétě zde zachutnali zeleninové jarní závitky a i jiné jídlo bylo moc dobré a dokonce levnější než v Saigonu. Rád bych dokončil svůj kurz windsurfingu.

Nedaleko Saigonu (asi 40km) jsou v zemi vyhloubené tunely Cu Chi - bývalé útočiště Vietnamských partizánů - Viet Cong. Jednu sobotu jsme tam vyrazili i s kamarádkou Amy. Jeli jsme malým autobusem, který už pro nás přijel z poloviny plný a do kterého nastoupilo i po nás překvapivě hodně turistů.
Tunely byly hodně úzké a nízké a ačkoli jsme se jimi plazili asi 30 metrů, lilo z nás jak z tropické oblohy a nohy jsme cejtili ještě odpoledne. Také nám dali ochutnat kousky tapioky, kterými se partizáni živili - trochu to připomínalo naše brambory. Průvodce tvrdil, že je jedl jako dítě, když během války nebylo dost rýže. Ukázal nám také primitivní, o to však účinnější pasti na americké vojáky, které měly nepřítele dlouhodobě vyřadit z bitvy - partizání Viet Congu neměli dostatek munice a zbraní, prakticky bojovali pouze s tím, co našli v pralese po bitvě (např. nevybuchlé bomby).
Po dalších dvou měsících jsme měli prachu Saigonu plné plíce a letěli jsme je vykašlat na ostrov Phu Quoc, který leží kousek pod Kambodží. Letěli jsme Vietnam airlines a ačkoli nás Pavel ujišťoval, že Vietnamskými aerolinkami lítají pouze Australani, do kokpitu se nasoukalo něco mnohem menšího a žlutějšího. Na první pohled dobře živený Vietnamec. Ale doletěl s námi dobře. Letěli jsme i s Pavlem a jeho přítelkyní Janou, která se přiletěla za Pavlem podívat. Na vnitrozemskou leteckou dopravu nejsem moc zvyklí, my jsme stepovali na letišti už hodinu před odletem, Pavel s Janou přijeli na poslední chvíli, až jsme si říkali, zda-li to stihnou (Pavla už jedno na Phu Quoc nepustili - nevzal si tenkrát pas).
Po příletu se na nás vrhli naháněči hotelů a taxíků, my jsme měli už domluvené ubytování u jednoho Francouze. Pěkně předražený taxík nás k němu odvezl. Rozdíl od Mui Ne byl markantní, zde nebyly žádné silnice, pouze cesta z udusané červené hlíny. Ani francouzův resort se nám moc nezdál (už cena nás mohla varovat), trochu mi to připomínalo naši chalupu na Dole a náš bungalov byl jak bouda na neposekané zahradě. Navíc nebyly bungalovy hned u pláže a ani neměly lehátka. Ani Francouz nebyl zrovna milý (co taky od Francouze čekat), když na něco Pavel promluvil francouzsky, urazil se a francouzskou angličtinou mu řekl, že je už 20 let Australan.Pavel zůstal pozitivní a šli jsme hned na snídani. Opět jsme byli překvapeni, v Mui Ne nebyly restaurace postaveny jako chatrče na písku. Musíme však uznat, že přes počáteční nedůvěru jsme v této boudě s plastovými židlemi byli nejraději, vařili opravdu výborně. A dělali i moc dobrý shake z manga (cca za 12Kč).
Po snídani jsme vyrazili na obhlídku pláže a asi po 200 metrech jsme objevili resort, kde měli bungalovy hned u pláže i s lehátky a cena byla prakticky stejná co u Francouze. Dlouho jsme se nerozmýšleli a šli se přestěhovat. Francouz sice neryčel nadšením, ale měl bejt milejší.
Voda byla úplně jiná než v Mui Ne. Tam byly obrovské vlny a voda zčeřená, tady bylo moře zcela klidné, jak hladina jezera, voda průzračná a teplá jako kafe. Příjemné bylo koupat se za deště v moři, vzduch byl studenější než voda a moře se zdálo ještě teplejší. Ano, začalo období dešťů a aspoň hodinu každý den pršelo, teda, padaly trakaře (i když v Saigonu bylo prý sušeji). I za deště bylo pořád teplo, akorát se zvedl vítr, nebylo takové dusno a hodně se blejskalo. Ono se nad mořem blejskalo skoro pořád.
Péťa se hlavně opalovala a učila angličtinu, já si četl knihu "A Quiet American" - příběh z 50. let ze Saigonu od Grahama Greena.Taky jsme šnorchlovali (moje brejle z hračkářství mi byly malé, ale Pavel mi půjčil svoje profesionální) - kousek byla skaliska se spoustou ryb a mořských potvor. A po písku v moři i na souši se procházeli větší i menší krabi poustevníci, každý z nich nasoukaný do jinak vypadající ulity, takže vypadali dost legračně. Celou dobu jsme jedli hlavně jídla z čerstvých mořských plodů, což je jedna z dalších báječných věcí ve Vietnamu. Vyzkoušeli jsme několik restaurací, ale nakonec jsme chodili hlavně do té stejné, kde jsme byli i na první snídani (a kterou nám Francouz ještě stačil doporučit). Kůly v písku místo stěn, banánové listy místo střechy a plastové židle, stolky nás už neodradily.
Poznali jsme i obě věci, kterými je Phu Quoc známý - slavnou rybí omáčku a psy, kteří žijí jenom na ostrově Phu Quoc (snažili se je pěstovat i jinde, ale jiné než ostrovní klima jim prý nesvědčí). Tito psi mají mezi prsty na nohou blány, umí dobře plavat a po pláži se jich prohánělo hned několik.
Když jsme se vrátili do Saigonu, praštilo nás do nosu hned, jak moc hustý je zdejší smog - Petře se udělalo ze smradu motorek zle. Hluku a vedra je tu také dost. Naštěstí mají Vietnamci na čarodějnice svátek (den znovusjednocení - 30. dubna 1975 definitivně padl Jižní Vietnam) a 1. května samozřejmě oslavují 1. Máj, takže zase někam vyrazíme.
Fotky z Mui Ne jsou zde, z tunelů Cu Chi zde a z ostrova Phu Quoc zde. Taky jsme byli v deltě Mekongu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Andrea Svobodova Andrea Svobodova | E-mail | 18. října 2006 v 10:37 | Reagovat

Ahoj, moc zdravim. Rada bych Vas pozadala o radu. V listopadu letim do Sajgonu a pak na Phu Quoc. Prave si zarizuji ubytovani a rada bych se zeptala, jak se jmenoval resort toho pana francouze a kde jste nakonec byli ubytovani. Nerada bych bydlela na nejakem spatnem miste a narozy se ruzni. Dekuji za odpoved. Mimochodem, moc hezky bog! S pozdravem Andrea

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama