Duben 2006

Můj všední den

22. dubna 2006 v 14:21
Zatímco Péťa chodí každý den do práce, já si práci už čtvrtý měsíc hledám. Není to vůbec jednoduché, původně jsme si mysleli, že práci najdu bez problémů. Vyzkoušela jsem snad všechno.
Nejprve jsem zašla do francouzského institutu Idecaf s tím, že jsem vystudovaná učitelka francouzštiny a ráda bych v institutu učila. Francouz, který mě přijal, se sice tvářil přátelsky, nicméně nebyl ke mně upřímný, jak jsem se dozvěděla později. Francouzi totiž nejsou zvědaví na nějakou Češku, raději zaměstnají rodilé mluvčí, kterých je tu, bohužel pro mě, požehnaně. Dá se to pochopit, ale tím se pro mě značně omezily pracovní příležitosti.Poté jsem zkoušela místní univerzity, ve kterých bych mohla konkurovat vietnamským učitelům francouzštiny, ale zdá se, že je v Saigonu přezaměstnáno. Zašla jsem na francouzskou obchodní komoru, zda-li nepotřebují francouzsky mluvícího zaměstnance v některé z místních francouzských firem. Tam byli ke mně upřímní, zájem vůbec neprojevili. Taky nás napadly místní školky, jedna se dokonce ozvala s nabídkou $100 měsíčně na plný úvazek. No, neberte to...
Další možností byly české firmy působící ve Vietnamu. Kontaktovala jsem presidenta Česko-vietnamské společnosti, pana Marcela Wintera, který mi dokonce odpověděl, ale k žádné práci to nevedlo. Kontaktovala jsem i další české firmy, pár se jich ozvalo s tím, že pro mě nabídku nemají, až na jednu, která potřebovala provést marketingový průzkum v oblasti žáruvzdorných materiálů pro ocelárny a slévárny. S radostí jsem přijala a odpověděla, že o podobné práci jsem snila už od dětství. Už se však neozvali.
Nejslibněji ze všech možností vypadaly české cestovní kanceláře. S nadšením se jich ozvalo hned několik, spolupráce však dopadla nakonec jen s jednou z nich. Spočívala v zařizování ubytování, výletů, pronájmu auta, koupi letenek atd. Tato skupina přijede zítra a v Saigonu stráví dva dny. Uvidíme, zda spolupráce bude pokračovat. Pravdou je, že do Vietnamu se zástupy českých turistů zrovna nehrnou, ale to se časem jistě změní. Dalším takovým přivýdělkem je učení češtiny. Učím vietnamského ředitele místní společnosti vlastnící taxi službu, cestovní kancelář a školu turismu. Před 30 lety studoval v Čechách a chce si češtinu oživit kvůli obchodům s Českou republikou.
Jelikož se mi tak dlouho nedaří najít pořádnou práci, před dvěma měsíci jsem se rozhodla začít studovat angličtinu. Nyní končím druhý pětitýdenní kurz. Školu mám 5x týdně, dvě hodiny denně. Učitel Peter (překvapivě z Anglie) je moc fajn, má desetiletou zkušenost s učením v různých evropských zemích. Ve třídě je nás maximálně osm, Korejka Young, Thajka Leg, a Vietnamci Tram, Chau, Nga, Nghi, Vinh. Už jsem se dokonce naučila jejich jména. Musím uznat, že mi kurz hodně pomáhá, celkem dobře jsem se rozmluvila. Angličtinu jsem měla pouze rok na střední a rok na vysoké škole, takže moje znalosti nebyly nijak závratné, ale místní prostředí člověka donutí mluvit (samozřejmě anglicky). Škoda jen, že francouzsky tu s nikým moc nemluvím.
Kromě kurzu angličtiny chodím s Péťou třikrát týdně na vietnamštinu. Je to docela sranda, vietnamština je tonální jazyk, záleží na tom, jak člověk vyslovuje jednotlivé tóny. Pokud člověk splete tón, může škaredě narazit. Jeden příklad za všechny: thúi znamená smrad a Thủy je ženské jméno. Fakt, že se učíme vietnamsky, nám docela pomáhá v každodenním životě. Běžně smlouváme na trhu, někdy se pokusíme o jednoduchou komunikaci s místními. Jeden by neřekl, že si někdy popovídáme s Vietnamci vietnamsky :)
Když mi zbyde volná chvilka :), zajdu na masáž, která je moc příjemná a navíc hodně levná. To samé platí o dalších službách, jako manikura, pedikura atd. Taky si sem tam necháme něco ušít, například oblek, večerní šaty, kalhoty či sukni. Všechno je úžasně levné.
Fotky spolužáků zde a zde. Fotky z kolegovy svatby zde. Fotka z hodiny vietnamštiny zde. Fotky mnou naaranžovaných květin jsou zde.

Mui Ne, Cu Chi, Phu Quoc a další výlety

18. dubna 2006 v 4:07
Na první výlet mimo Saigon jsme jeli už po prvním měsíci od příjezdu. Vietnamci slavili začátek nového roku (Psa) lunárního kalendáře (zde zvaného Tet) a školy, firmy, většina obchodů, restaurací i úřadů byla zavřena. Pavel Dvořák nám poradil, abychom zašli do "backpacker's area" na ulici De Tham, kde má sídlo spousta cestovek a tam si koupili lístky na autobus do Mui Ne.Mark nám dal kontakt na hotel (resort Suoi Tien), kde jsme si zarezervovali 6 nocí.
Cesta vedla po jediné silnici mezi Saigonem a Hanojí, a ačkoli je to ze Saigonu asi 200km, i s přestávkou trvala 5 hodin. Silnice byla dva široké pruhy s širokými krajnicemi, spoustou motorek (tentokrát i s přilbami), mikrobusů a náklaďáků. Nevím proč, ale autobusy jezdily zásadně v protisměru a to i když byl pravý pruh volný (motorky jezdily po krajnici). Pokud se takové dva autobusy potkaly, už z dálky na sebe blikaly a těsně před sebou se uhnuly. Na konci jízdy s námi autobusák udělal okružní jízdu po Mui Ne a představil nám několik prázdných hotelů. Nakonec nás zavezl i do toho našeho.
V Mui Ne bylo úplně prázdno. Teda, sezona vrcholila, počasí bylo v tom nejlepším, v hotelech se nedal najít volný pokoj a přesto bylo na plážích, na ulici i v restauracích prakticky prázdno. Celá pláž Mui Ne je jenom jedna dlouhatatánská ulice, kde jsou po obou stranách resorty a restaurace, většina resortů je na straně u pláže. Zas tak prázdno tam taky nebylo, hlavně večer se restaurace zaplnily turisty z Německa a Ruska, ale s plážemi z Chorvatska, kde si člověk nemá kam položit ani ručník, se to nedá srovnávat.
Ráno bylo moře klidné, ale během dne začal vždy foukat silný vítr a s ním přišly i vysoké vlny, kvůli kterým se plavat v moři moc nedalo, Péťa si raději sundavala brýle, aby jí neuplavaly. Zato zde bylo hodně windsurfařů a kitesurfařů, také jsem si windsurfing vyzkoušel, zaplatil jsem si 3 lekce u Slovinského instruktora.
Kromě polehávání na pláži a starostí, do které restaurace půjdeme na oběd či večeři, byl nejsilnějším zážitkem půldenní výlet na písečné duny, červený kaňon a rybářskou vesnici. Vybrali jsme si ranní výlet, abychom byli na dunách ještě za východu slunce a u zástupce cestovky se ujistili, že máme anglicky mluvícího řidiče. Na místo (asi 40km) nás dovezl džípem a za celou dobu anglicky nepromluvil - ani totiž neuměl. Aspoň, že rukou ukazoval. Džíp s ranním výletem také nebyla trefa do černého, jízdou 40 km v pět hodin ráno v otevřeném džípu člověk pěkně vymrzne. Ale na dunách jsme zase roztáli.
Navštívili jsme dvoje duny - nejdříve bílé a pak červené, bílé byly úplně prázdné až na dvě děti, co nám (za peníze) nabízeli se svézt na igelitu.Červené už byly o něco zaplněnější Vietnamci, dlouho jsme se nezdrželi, sluníčko docela pálilo. Červený kaňon byla malá skála z červeného drolícího se kamene. Zpátky do Mui Ne jsme to vzali přes rybářskou vesnici, kde byla (překvapivě) spousta malých i velkých rybářských lodí. Bylo už po ranním rybolovu, vesnice byla prázdná.
V Mui Ne se nám moc líbilo a určitě se sem ještě vrátíme. Pétě zde zachutnali zeleninové jarní závitky a i jiné jídlo bylo moc dobré a dokonce levnější než v Saigonu. Rád bych dokončil svůj kurz windsurfingu.

Nedaleko Saigonu (asi 40km) jsou v zemi vyhloubené tunely Cu Chi - bývalé útočiště Vietnamských partizánů - Viet Cong. Jednu sobotu jsme tam vyrazili i s kamarádkou Amy. Jeli jsme malým autobusem, který už pro nás přijel z poloviny plný a do kterého nastoupilo i po nás překvapivě hodně turistů.
Tunely byly hodně úzké a nízké a ačkoli jsme se jimi plazili asi 30 metrů, lilo z nás jak z tropické oblohy a nohy jsme cejtili ještě odpoledne. Také nám dali ochutnat kousky tapioky, kterými se partizáni živili - trochu to připomínalo naše brambory. Průvodce tvrdil, že je jedl jako dítě, když během války nebylo dost rýže. Ukázal nám také primitivní, o to však účinnější pasti na americké vojáky, které měly nepřítele dlouhodobě vyřadit z bitvy - partizání Viet Congu neměli dostatek munice a zbraní, prakticky bojovali pouze s tím, co našli v pralese po bitvě (např. nevybuchlé bomby).
Po dalších dvou měsících jsme měli prachu Saigonu plné plíce a letěli jsme je vykašlat na ostrov Phu Quoc, který leží kousek pod Kambodží. Letěli jsme Vietnam airlines a ačkoli nás Pavel ujišťoval, že Vietnamskými aerolinkami lítají pouze Australani, do kokpitu se nasoukalo něco mnohem menšího a žlutějšího. Na první pohled dobře živený Vietnamec. Ale doletěl s námi dobře. Letěli jsme i s Pavlem a jeho přítelkyní Janou, která se přiletěla za Pavlem podívat. Na vnitrozemskou leteckou dopravu nejsem moc zvyklí, my jsme stepovali na letišti už hodinu před odletem, Pavel s Janou přijeli na poslední chvíli, až jsme si říkali, zda-li to stihnou (Pavla už jedno na Phu Quoc nepustili - nevzal si tenkrát pas).
Po příletu se na nás vrhli naháněči hotelů a taxíků, my jsme měli už domluvené ubytování u jednoho Francouze. Pěkně předražený taxík nás k němu odvezl. Rozdíl od Mui Ne byl markantní, zde nebyly žádné silnice, pouze cesta z udusané červené hlíny. Ani francouzův resort se nám moc nezdál (už cena nás mohla varovat), trochu mi to připomínalo naši chalupu na Dole a náš bungalov byl jak bouda na neposekané zahradě. Navíc nebyly bungalovy hned u pláže a ani neměly lehátka. Ani Francouz nebyl zrovna milý (co taky od Francouze čekat), když na něco Pavel promluvil francouzsky, urazil se a francouzskou angličtinou mu řekl, že je už 20 let Australan.Pavel zůstal pozitivní a šli jsme hned na snídani. Opět jsme byli překvapeni, v Mui Ne nebyly restaurace postaveny jako chatrče na písku. Musíme však uznat, že přes počáteční nedůvěru jsme v této boudě s plastovými židlemi byli nejraději, vařili opravdu výborně. A dělali i moc dobrý shake z manga (cca za 12Kč).
Po snídani jsme vyrazili na obhlídku pláže a asi po 200 metrech jsme objevili resort, kde měli bungalovy hned u pláže i s lehátky a cena byla prakticky stejná co u Francouze. Dlouho jsme se nerozmýšleli a šli se přestěhovat. Francouz sice neryčel nadšením, ale měl bejt milejší.
Voda byla úplně jiná než v Mui Ne. Tam byly obrovské vlny a voda zčeřená, tady bylo moře zcela klidné, jak hladina jezera, voda průzračná a teplá jako kafe. Příjemné bylo koupat se za deště v moři, vzduch byl studenější než voda a moře se zdálo ještě teplejší. Ano, začalo období dešťů a aspoň hodinu každý den pršelo, teda, padaly trakaře (i když v Saigonu bylo prý sušeji). I za deště bylo pořád teplo, akorát se zvedl vítr, nebylo takové dusno a hodně se blejskalo. Ono se nad mořem blejskalo skoro pořád.
Péťa se hlavně opalovala a učila angličtinu, já si četl knihu "A Quiet American" - příběh z 50. let ze Saigonu od Grahama Greena.Taky jsme šnorchlovali (moje brejle z hračkářství mi byly malé, ale Pavel mi půjčil svoje profesionální) - kousek byla skaliska se spoustou ryb a mořských potvor. A po písku v moři i na souši se procházeli větší i menší krabi poustevníci, každý z nich nasoukaný do jinak vypadající ulity, takže vypadali dost legračně. Celou dobu jsme jedli hlavně jídla z čerstvých mořských plodů, což je jedna z dalších báječných věcí ve Vietnamu. Vyzkoušeli jsme několik restaurací, ale nakonec jsme chodili hlavně do té stejné, kde jsme byli i na první snídani (a kterou nám Francouz ještě stačil doporučit). Kůly v písku místo stěn, banánové listy místo střechy a plastové židle, stolky nás už neodradily.
Poznali jsme i obě věci, kterými je Phu Quoc známý - slavnou rybí omáčku a psy, kteří žijí jenom na ostrově Phu Quoc (snažili se je pěstovat i jinde, ale jiné než ostrovní klima jim prý nesvědčí). Tito psi mají mezi prsty na nohou blány, umí dobře plavat a po pláži se jich prohánělo hned několik.
Když jsme se vrátili do Saigonu, praštilo nás do nosu hned, jak moc hustý je zdejší smog - Petře se udělalo ze smradu motorek zle. Hluku a vedra je tu také dost. Naštěstí mají Vietnamci na čarodějnice svátek (den znovusjednocení - 30. dubna 1975 definitivně padl Jižní Vietnam) a 1. května samozřejmě oslavují 1. Máj, takže zase někam vyrazíme.
Fotky z Mui Ne jsou zde, z tunelů Cu Chi zde a z ostrova Phu Quoc zde. Taky jsme byli v deltě Mekongu.