Dobré, špatné, překvapující

12. března 2006 v 18:25
O autobusech, dopravě a věcech co nás na ní překvapují jsme psali již minule, rádi bychom popsali další zvyky, jídla či věci, které zde fungují jinak, než jsme zvyklí u nás.
Asi prvním překvapením bylo, když jsme chtěli hned první večer po příletu opustit náš hotelový pokoj a nebyli jsme schopni zamknout dveře. Dostali jsme klíč, kterým jsme se (zcela po česku) snažili zamknout dveře zvenčí, ale ať jsme kroutili klíčem vpravo nebo vlevo, vždycky jsme dveře akorát odemkli. Naštěstí Mark na nás čekal dole v recepci, a ukázal nám, že dveře se zde zamykají tlačítkem na vnitřní straně dveří a zvenčí se dají opravdu pouze odemknout. Něco takového, jako zamykat na dva západy, tu neexistuje.
Už víme, jak je to s kokosem! Nejdříve jsme mysleli, že vietnamské kokosy jsou prostě jiné, než jak je známe z Čech (grepy, banány a ananasy také vypadají trochu jinak), ale není to pravda.Kokosy, nabízené pouličními prodavači k pití, nevypadají jako tmavé skořápky. Jsou to bílo-zelené velké plody, které se musí oloupat (prodavači je osekávají) až na bílou pecku, které se usekne vršek a obsah se vypije brčkem. Plody jsou ještě nezralé (proto bílá pecka), až po okraj plné lehce sladké a hodně tučné vody, kokosu je pouze tenká vrstva. Během zrání se voda v pecce ztratí a promění v bílou vrstvu kokosu.
Hned ze začátku jsme si všimli, že většina lidí zde na ulici nosí roušky, a ženy často i šátek přes celý obličej, dlouhé rukávy, dlouhé kalhoty a případně i dlouhé rukavice. Muslimové tu nežijí a přesto tu lidé dobrovolně tráví den plně oblečeni. V tom vedru! Péťa se bála, zda to není kvůli hmyzu, případně znečištěnému ovzduší. Všechno je to kvůli slunci. Zatímco Evropané se snaží získat na sluníčku zdravý bronz, Vietnamci (a zřejmě obecně všichni jižní Asiaté) se snaží zůstat co nejbělejší. Bílá barva je ve Vietnamu znakem nejen krásy, ale i prestiže - člověk s bílou pletí se pravděpodobně neživí zametáním chodníků či prodáváním kokosů. A prestiž - drahé hodinky či mobil, velký dům, případně řádná motorka, jsou to, o co se každý Vietnamec snaží.
Dokonce se ani neopalují - vietnamské pláže jsou nejpustějším místem ve Vietnamu - potkáte zde pouze těch pár turistů. Na druhou stranu nikde neseženete opalovací krém - všechny krémy jsou zde pouze bělící.
Vietnamci neumí číst v mapách. Když jsme přijeli do HCMC a začali shánět bydlení, pořídili jsme si mapu, abychom věděli, kde nabízený byt vlastně je a jak daleko leží od centra, případně od práce. My jsme se v mapě po pár dnech začali orientovat, Vietnamcům to nešlo nikdy. Prý je na vině komunistická paranoia - ještě nedávno mapy Saigonu neexistovaly a většina lidí mapu Saigonu viděla poprvé ve chvíli, kdy jsme jim ji ukázali.
První dny v našem bytě nás pravidelně budil z ulice přicházející nepříjemný popěvek "NáNá". Až po několika dnech jsme zjistili, že je to popelář(ka), která odváží odpadky. Do Vietnamu totiž ještě nedorazily popelnice a odpadky se vynáší rovnou před dům. Zamaskovaní popeláři je pak hází do obrovských kontejnerů na kolečkách. Zřejmě jsou placeni dle odvezeného množství a popěvkem se snaží přilákat více odpadků.
Ačkoli jsou Vietnamci velmi úslužní, občas tuto vlastnost zatlačí do pozadí snahou být všude první. Trošku to připomíná staré komunistické časy v Čechách. Typicky je to vidět při nástupu či výstupu z autobusu či výtahu. Lidé venku se tlačí dovnitř, pomáhají si lokty a nehledí na lidi vevnitř, kteří by se rádi dostali ven. Vznikne tlačenice, která při stále jedoucím autobusu, není ani příliš komická. My, velcí Evropané, máme to štěstí, že už se mimo nás do dveří nikdo nevejde, ostatní Vietnamci mají smůlu.
Vietnamci jsou velmi pověrčiví a velkou vážnost dávají i číslům. Vede to i k takovým situacím, kdy prodavač nechce několik věcí prodat za součet jednotlivých položek, protože je to, dle jeho názoru, nešťastné číslo. Často se nás ptají, jaká je naše šťastné číslo, aby mohli odvodit cenu.
O podávání obou rukou jsem již psal, Vietnamci ale oběma rukama podávají i peníze a všechny cenné nebo vzácné dokumenty, třeba můj pas nebo vizitku. Podávání věcí oběma rukama je znamením úcty.
Koupili jsme si nový šampon. Až ve vaně Petra zjistila, že je černý. Sice není určen jako černící, přesto jsem na hlavě pár černých vlasů našel. Po roce mytí se vietnamským šamponem se budeme Vietnamcům podobat víc, než jsme tušili.
Infrastruktura je postavená ještě Francouzi, tedy přes 50 let stará. Kromě zaplavených ulic v době dešťů (což jsme ještě nezažili) se to projevuje především všudepřítomnými chuchvalci kabelů. Prostě na stožár nesoucí původně jeden kabel přidávají další a další, až jich jsou tam stovky.
Je důležité si dávat pozor na jídlo v supermarketu, některá mléka jsou označena jako slazená případně máslo jako slané. Na sladké jídlo narazíme všude, dokonce i pečivo plněné masem je zpravidla vyrobené ze sladkého těsta.
Kvůli horku Vietnamci vstávají hodně brzy, prý již kolem páté hodiny ráno lze najít na ulici Vietnamce cvičící Tai Chi. Jak brzy vstávají, brzy si chodí i lehnout, v centru je sice plno pořád, jinde je však večer zpravidla liduprázdno.
Zajímavé bylo zjištění, co nám zde hodně schází - brambory. Byli jsme v pátek na party PPF, pořádané při příležitosti otevření zastupitelské kanceláře v HCMC, a mezi všemi nabízenými vietnamskými i českými pochoutkami jsme nejčastěji sáhli právě po bramborech.Ve vietnamské kuchyni prakticky nejsou a pokud je někdy použijí, jsou spíš na úrovni naší zeleniny - pár nakrájených kousků. Brambory jsem zde jedl jen dvakrát - na party PPF a v indické restauraci - pár jich plavalo v kari omáčce.
Když už jsem u těch nedostupných jídel, další dobrota, co nám zde schází, je náš chléb. Francouzské bagety a bílé pečivo, stejně jako toustový chléb, se prodává na každém rohu, ale tmavé pečivo nebo pravá česká šumava se zde nesežene. Na party PPF se chleba podával, sice to nebyl ten teplý měkký, čerstvě upečený bochník, ale byl to ten nejlepší chleba, co jsem ve Vietnamu jedl.
O chlebu jsme mluvili i s Hungovou spolužačkou z Teplic (učili se tam češtinu před studiem na vysoké škole). Říkala, že když jej jedla v Teplicích poprvé, vůbec jí nechutnal.
Pravda je, že po dvou měsících zde jsme si již hodně zvykli a spousta věcí nás již netrápí tolik jako na začátku. Dalo by se vypozorovat pravidlo, že každá nezvyklost spadá do jedné ze dvou kategorií. Buď jde o věc, která je natolik netypická a neznámá, že je pro nás zcela nová a žádný problém s ní nemáme. Jedná se především o jídlo, způsob stolování, jazyk, architekturu, a vše co je zde originálně vietnamského. Na druhou stranu je zde i spousta věcí, které známe nebo které alespoň připomínají věci na západě - jako jsou místní autobusy, kafe v restauraci, příbory (nepoužívají zde nože, pouze vidličku a lžíci), luxusní bydlení, atd. Takové věci nás překvapují nejvíc.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama