Únor 2006

Doprava

19. února 2006 v 13:55
Doprava v Saigonu je jednou z věcí, které nás nejvíc rozčilují. S pražskou dopravou se vůbec nedá srovnávat. Jedinou veřejnou dopravou jsou zde autobusy, které jezdí od půl šesté ráno do sedmi večer. Vietnamci je navíc prakticky nevyužívají, a i mezi našimi přáteli (z Evropy) je těžké najít někoho, kdo autobusem jezdí, vlastně známe pouze Pavla. Fakt, že jsme na ulici za exoty, se v autobuse ještě násobí. Sedáme si zásadně dozadu, abychom Vietnamcům výhled na nás trochu ztížili. Kromě klimatizace (která je někdy až mrazivá) a ceny jízdného (cesta stojí 2 000 VND, my si kupujeme 30 jízd za 45 000 VND) je těžké na tomto způsobu dopravy najít další pozitivní věci. Autobusy nejezdí večer, po sedmé je možné se dopravovat pouze taxíkem, jízdní řád neexistuje, zastávky jsou sice značené, ale autobusy staví i mimo ně, nebo na nich vůbec nestaví. Tedy nestaví, autobusy nikdy nestaví, většinou pouze přibrzdí, a je na člověku, jak se do autobusu dostane (po hlavě, skokem, po břiše, veselými poskoky anebo to vůbec nestihne :). Ani způsob jízdy se českému příliš nepodobá, řidič jezdí stylem brzda - plyn, neustále troubí a sem tam zabrousí do svého pruhu. Řidičský průkaz by v Čechách získal jen stěží. Nepochopili jsme systém zastávek, který je následující: dlouho dlouho nic, a pak dvě zastávky za sebou. Díky rozmístění zastávek je přestup na jiný autobus prakticky nemožný, s výjimkou autobusového nádraží. Je až s podivem, že to nějak funguje. Přesto všechno jezdíme autobusem každý den, cesta do práce trvá pouze 10 minut.
Taxíkem jsme jezdili hlavně ze začátku (když jsme autobusy ještě neznali), teď jimi jezdíme především večer nebo do míst, kam se autobusem nedostaneme. Ačkoliv je jízda taxíkem levná (první dva kilometry za 12 000 VND, a pak to naskakuje podobně), na pravidelné používání to není. Oproti autobusu jsou pohodlné, ale pomalejší, autobus má přednost před autem i motorkou. Nejčastěji jezdíme žlutými Vinataxi, s ostatními máme špatné zkušenosti (okrádají).
Mnohem běžnější způsob dopravy v Saigonu je motorka. V průvodci psali, že každý den se v Saigonu registruje 2 000 nových motorek. Po městě jezdí Vietnamci bez helmy (mimo město jsme helmy zahlédli) a bez řidičského průkazu. Pravidla silničního provozu tu sice existují, ale nikdo je nedodržuje. Semafory fungují v Saigonu jeden rok, přechody pro chodce půl roku. Typickým přestupkem proti pravidlům je: jízda na červenou (zhasne zelená a motorky ještě cca 10 vteřin vjíždějí do křižovatky), jízda v protisměru (místo odbočení v křižovatce motorka odbočí již před křižovatkou), nezastavení před pruhem na křižovatce (motorky zastaví až za pruhem, často na přechodu), porušení pravidla max. 2 osob na motorce (viděli jsme na jedné motorce celé rodiny, rodiče a tři děti), nezastavení před zastávkou, na které právě staví autobus (výstup z autobusu bývá drama). Auta dodržují pravidla mnohem častěji.
Už jsme se na motorce také svezli, pouze jako pasažéři. V Saigonu je běžné používat mototaxi (už minule jsme se zmínili, jak na nás neustále pokřikují "Jů motorbajk jů?"), vyjde asi na třetinu ceny taxíku. Je nutné si cenu domluvit předem, Vietnamci rádi šidí.
Ve Vietnamu se všechno převáží na motorce, např. velké tabule skla (jeden řídí a druhý drží v rukou skleněnou tabuli), televize, ledničky, zkrátka všechno. Jsou i řidiči, kteří jednou rukou řídí a druhou přidržují svůj náklad.Bohužel, zkušenost s nedodržováním pravidel Péťa zažila doslova na vlastní kůži. Vzhledem k hustotě dopravy není možno přecházet ulici, když nic nejede (to bychom se nedočkali). Pétě se stalo, že vylezla z autobusu, přecházela silnici po přechodu, podívala se doleva, přešla do poloviny silnice, podívala se doprava, pokračovala a ani se nestačila otočit, když v tom ji srazila motorka zleva (další příklad jízdy v protisměru, navíc mimo křižovatku). Sice upadla, ale naštěstí to odnesla pouze odřeným loktem, zády, pohmožděným zápěstím a tak velkým šokem, že ani nevěděla, že jí motorka přejela nohu. Teď se bojí na ulici vůbec vstoupit.
Mimo město jsme jeli zatím jednou, autobusem do Mui Ne, popíšeme příště, byl to zážitek na vlastní kapitolu. V osmi miliónovém Saigonu je jediné vlakové nádraží, kam vede jedna jednokolejka a čtyřikrát za den projede vlak.
Posledním možným způsobem dopravy v Saigonu je chodit pěšky, což je vzhledem k vedru prakticky nemožné. Navíc se člověk neustále proplétá mezi motorkami (všichni parkují na chodníku), strávníky (všichni jedí na chodníku), spáči (všichni spí na chodníku) a odpadky (popelnice neexistují).

Volejte řediteli

12. února 2006 v 16:17
Ahoj lidi!
V jeepu foukaloMáme možnost komunikovat přes Skype, kdo tu možnost máte taky, dejte o sobě vědět, ať si můžeme zavolat! Máme odzkoušeno, funguje výborně.
Kdybyste snad chtěli poslat SMSku, můžete na +84 903 375 024 (Péťa) či +84 903 936 011 (Péťa). Jenom dejte pozor, že SMSky nechodí z Oskara, ale učitě chodí z Eurotelu a z T-Mobil (máme vyzkoušeno).

Vietnamská mentalita

11. února 2006 v 17:10
Vietnamský způsob myšlení je pro nás i po měsíci záhadou, než se snažit pátrat po důvodech, popisujeme zde pár zážitků, jak se nám přihodily.
Než jsme se nastěhovali, chtěli jsme do bytu počítačový stolek (internet byl sice zaveden, ale počítač nebylo kam dát).Vincent, manager domu, ve kterém bydlíme, nám slíbil stolek brzy dodat a opravdu, asi druhý den po nastěhování přibyl nový kus nábytku - školní lavice, navíc ve zcela jiné barvě než nábytek původní. Nejdříve jsem si myslel, že si dělá Vincent legraci, ale pak nám vysvětlil, že stejnou lavici má doma a že je to mnohem hezčí byt než máme my. Asi nemáme s Vincentem stejný vkus.
Nebo, držák na dálkové ovládání klimatizace je přišroubován u dveří vedle vypínače, ale ouha, šroubky jsou tak veliké, že se tam ovladač již nevejde.
Kdekoli vietnamští dělníci něco opravovali či přidělávali, ohromně u toho zamatlali stěny. Tak přišel jiný dělník, aby šmouhy zamaloval. Ale ouha, zamaloval je jinou barvou. Další šmouhy jsme raději nechali nezamalované.
Stěžovali jsme si, že koupelna je tak vlhká, že v ní nic neschne. Chtěli jsme, aby nám alespoň přišroubovali další držák na ručník. Po zkušenostech s počítačovým stolkem jsem byl opatrný, a výslovně jsem řekl, že držák musí být přesně stejný jako ten předchozí. Bohužel jsme již dělníky nekontrolovali a když do koupelny přišel Vietnamec s vrtačkou, všimli jsme si jej, až když vyvrtal díru do zdi. Jak jsme pochopili, díra nebyla na držák ručníku, ale na závěs nad vanou, o kterém samozřejmě nikdy nebyla řeč. Jiný Vietnamec pak musel díru do dlaždiček zamatlat sádrou, naštěstí není moc vidět.
Ve Vietnamu je běžně k dostání slazené mléko či jogurty (prý se pomaleji kazí a lednice nebyly vždy k dispozici). I kafe v restauraci běžně nosí se slazeným mlékem. Poprvé jsem se napálil, ale příště už jsem chtěl mléko neslazené. Otevřel jsem menu, ukázal na kafe s mlíkem a s číšníkem si takto popovídal:
Is the milk sweetened?
Yes.
I don't want a sweet milk, do you have a fresh milk?
Yes.
Can you bring me a coffee with a fresh milk?
Yes.
Načež mi přinesl kafe se slazeným mlíkem.
Většina Vietnamců jezdí sice po Saigonu na motorce, ale pár autobusů tu taky projede. Pokud chce cestující nastoupit, musí si na autobus mávnout, aby mu zastavil. On teda nezastaví, ale aspoň přibrzdí, důchodci s tím mívají problém, ze začátku i my. Zřejmě tu mají nějaký systém zastávek, dokonce jsou zastávky i označeny cedulí, ale nejspíš za tím bude daleko sofistikovanější logika, protože nám často zastaví i mimo zastávku či naopak na zastávce nezastaví. To pak máváme o sto šest, autobusák jenom vesele zatroubí a jede dál. Protože však neexistuje jízdní řád, nevíme přesně, kdy přibrzdí další autobus.
Vietnamci se často snaží komunikovat anglicky i když anglicky vůbec nemluví. Typicky buď pokřikují Hello, How are you, případně se zeptají Where are you from nebo What is your name. Když se však s nimi začneme bavit, zjistíme, že kromě této fráze neumí vůbec nic. Typický rozhovor probíhá stylem:
Do you speak English?
Yes.
A pak už nic.
Nebo dneska jsme byli v obchodě, a chtěli jsme si nechat nákup přivézt domů. Nevěděl jsem, zda-li jej mám zaplatit hned, zeptal jsem se:
Shall I pay now or at home?
A Vietnamec odpověděl: Yes.
Taxikář se snažil s námi konverzovat, položil klasickou otázku: What is your name? A když jsem mu neodpověděl (protože jsem tušil, že nic jinýho neumí) zeptal se: What is the name? To už jsem nevydržel a odpověděl: Name of what? Vietnamec si pro sebe zopakoval "Nejmofvot", ukázal na Péťu a zeptal se: And her?

Byt (15.1.2006)

3. února 2006 v 15:42
Po dvou týdnech objíždění Saigonu s agenty, jsme měli hledání po krk a rozhodovali jsme se mezi dvěma možnostmi - pokojem u vietnamské rodiny s malou kuchyňkou (spíš takový kout v předsíni) a s vlastním vstupem a malým bytem v nově postaveném domě. Pokoj měl výhodu, že byl poměrně levný ($180 měsíčně), blíž do centra (asi 7 minut autobusem do práce), čistý a nově opravený. Bydlení ve vietnamské rodině byla výhoda i nevýhoda, určitě bychom líp poznali vietnamské zvyky, řeč i kuchyni, na druhou stranu bychom určitě měli menší soukromí. Také by to nebyl tak velký závazek v případě, že by nastaly problémy a my se chtěli stěhovat. Nakonec jsme se ale rozhodli pro byt.
Byt je stejným směrem jako pokoj (autobusem asi 15 minut do práce), z centra k letišti na sever, je postavený kousek od rušné ulice (Le Van Sy) se spoustou obchodů i restaurací, ale není přímo na ní, je zcela nový a má krásný výhled na kostel exotického vzhledu.
Nevýhodou je na vietnamské poměry vysoký nájem ($400 včetně vody, plynu, uklízení, hlídače, internetu), na druhou stranu patřil spíš do kategorie levnějších bytů. Ani "brand new" nábytek, stěny, podlaha nebyly úplně bez vad - vše děsně poškrábané, umatlané, zašpiněné, nedodělané. Jenom pár příkladů: jediná dlaždička v koupelně není perfektní, teplá voda teče jenom ve sprše (prý je to tady zvykem), sporák je napojen na plynovou bombu v kredenci, koupelna nemá odvětrávání, takže v ní nic neuschne, nábytek je takový levný, fórový.
Před podepsáním smlouvy jsme měli spoustu výhrad - zřejmě jako jedni z mála. Naši sousedé jsou hlavně australští piloti létající pro vietnam airlines (je hezké, že mají vietnamci natolik sebereflexe, že si netroufnou pilotovat letadla) - byt je směrem z centra k letišti, a piloty asi těch "pár much" jen tak nerozhází.
Největším problémem pro nás byla chybějící pračka, měli jsme možnost nechat si dávat věci vyprat k pradleně. Po naší zkušenosti s vietnamskou kvalitou odvedené práce jsme si chtěli prát sami. Vlastní pračku nám sice nenainstalovali, zato nám dovolili používat pračku v domě. Další výhradou byl chybějící počítačový stolek a židle - v bytě je sice zaveden internet, ale počítač není kam dát. Vincent, manager z realitní kanceláře, která má pronájem bytů a provoz domu na starosti, nám slíbil dodat počítačový stolek co nejdříve. Také jsme chtěli opravit pár věcí, hlavně zašpiněné stěny, utrženou úchytku na kredenci, atd.
Přesto všechno jsme rádi, že jsme tady. Je tu celkem klid, elektřinu nám vypnuli zatím pouze jednou, internet nám také docela funguje, máme krásný výhled (pokud zrovna nemáme zatažené závěsy kvůli sluníčku), dešťová sezona ještě nezačala, takže záplavy nehrozí a hlavně jsme si už pověsili na zeď fotky (jako ve Viklefově), sehnat provázek byl challenge.
Takže pokud byste nám chtěli napsat nějaký dopis, pohled, či přání, můžete na adresu:
Petr Panuška & Petra Oudesová
231/7a Le Van Sy, Ward 14 Phu Nhuan
Ho Chi Minh
Vietnam
Fotky bytu zde a zde. Fotky terasy zde.