

Mnohem běžnější způsob dopravy v Saigonu je motorka. V průvodci psali, že každý den se v Saigonu registruje 2 000 nových motorek. Po městě jezdí Vietnamci bez helmy (mimo město jsme helmy zahlédli) a bez řidičského průkazu. Pravidla silničního provozu tu sice existují, ale nikdo je nedodržuje. Semafory fungují v Saigonu jeden rok, přechody pro chodce půl roku. Typickým přestupkem proti pravidlům je: jízda na červenou (zhasne zelená a motorky ještě cca 10 vteřin vjíždějí do křižovatky), jízda v protisměru (místo odbočení v křižovatce motorka odbočí již před křižovatkou), nezastavení před pruhem na křižovatce (motorky zastaví až za pruhem, často na přechodu), porušení pravidla max. 2 osob na motorce (viděli jsme na jedné motorce celé rodiny, rodiče a tři děti), nezastavení před zastávkou, na které právě staví autobus (výstup z autobusu bývá drama). Auta dodržují pravidla mnohem častěji.
Už jsme se na motorce také svezli, pouze jako pasažéři. V Saigonu je běžné používat mototaxi (už minule jsme se zmínili, jak na nás neustále pokřikují "Jů motorbajk jů?"), vyjde asi na třetinu ceny taxíku. Je nutné si cenu domluvit předem, Vietnamci rádi šidí.
Ve Vietnamu se všechno převáží na motorce, např. velké tabule skla (jeden řídí a druhý drží v rukou skleněnou tabuli), televize, ledničky, zkrátka všechno. Jsou i řidiči, kteří jednou rukou řídí a druhou přidržují svůj náklad.
Bohužel, zkušenost s nedodržováním pravidel Péťa zažila doslova na vlastní kůži. Vzhledem k hustotě dopravy není možno přecházet ulici, když nic nejede (to bychom se nedočkali). Pétě se stalo, že vylezla z autobusu, přecházela silnici po přechodu, podívala se doleva, přešla do poloviny silnice, podívala se doprava, pokračovala a ani se nestačila otočit, když v tom ji srazila motorka zleva (další příklad jízdy v protisměru, navíc mimo křižovatku). Sice upadla, ale naštěstí to odnesla pouze odřeným loktem, zády, pohmožděným zápěstím a tak velkým šokem, že ani nevěděla, že jí motorka přejela nohu. Teď se bojí na ulici vůbec vstoupit.

Mimo město jsme jeli zatím jednou, autobusem do Mui Ne, popíšeme příště, byl to zážitek na vlastní kapitolu. V osmi miliónovém Saigonu je jediné vlakové nádraží, kam vede jedna jednokolejka a čtyřikrát za den projede vlak.
Posledním možným způsobem dopravy v Saigonu je chodit pěšky, což je vzhledem k vedru prakticky nemožné. Navíc se člověk neustále proplétá mezi motorkami (všichni parkují na chodníku), strávníky (všichni jedí na chodníku), spáči (všichni spí na chodníku) a odpadky (popelnice neexistují).