Doprava v Saigonu je jednou z věcí, které nás nejvíc rozčilují. S pražskou dopravou se vůbec nedá srovnávat. Jedinou veřejnou dopravou jsou zde autobusy, které jezdí od půl šesté ráno do sedmi večer. Vietnamci je navíc prakticky nevyužívají, a i mezi našimi přáteli (z Evropy) je těžké najít někoho, kdo autobusem jezdí, vlastně známe pouze Pavla. Fakt, že jsme na ulici za exoty, se v autobuse ještě násobí. Sedáme si zásadně dozadu, abychom Vietnamcům výhled na nás trochu ztížili. Kromě klimatizace (která je někdy až mrazivá) a ceny jízdného (cesta stojí 2 000 VND, my si kupujeme 30 jízd za 45 000 VND) je těžké na tomto způsobu dopravy najít další pozitivní věci. Autobusy nejezdí večer, po sedmé je možné se dopravovat pouze taxíkem, jízdní řád neexistuje, zastávky jsou sice značené, ale autobusy staví i mimo ně, nebo na nich vůbec nestaví. Tedy nestaví, autobusy nikdy nestaví, většinou pouze přibrzdí, a je na člověku, jak se do autobusu dostane (po hlavě, skokem, po břiše, veselými poskoky anebo to vůbec nestihne :). Ani způsob jízdy se českému příliš nepodobá, řidič jezdí stylem brzda - plyn, neustále troubí a sem tam zabrousí do svého pruhu. Řidičský průkaz by v Čechách získal jen stěží. Nepochopili jsme systém zastávek, který je následující: dlouho dlouho nic, a pak dvě zastávky za sebou. Díky rozmístění zastávek je přestup na jiný autobus prakticky nemožný, s výjimkou autobusového nádraží. Je až s podivem, že to nějak funguje. Přesto všechno jezdíme autobusem každý den, cesta do práce trvá pouze 10 minut.
Taxíkem jsme jezdili hlavně ze začátku (když jsme autobusy ještě neznali), teď jimi jezdíme především večer nebo do míst, kam se autobusem nedostaneme. Ačkoliv je jízda taxíkem levná (první dva kilometry za 12 000 VND, a pak to naskakuje podobně), na pravidelné používání to není. Oproti autobusu jsou pohodlné, ale pomalejší, autobus má přednost před autem i motorkou. Nejčastěji jezdíme žlutými Vinataxi, s ostatními máme špatné zkušenosti (okrádají).Mnohem běžnější způsob dopravy v Saigonu je motorka. V průvodci psali, že každý den se v Saigonu registruje 2 000 nových motorek. Po městě jezdí Vietnamci bez helmy (mimo město jsme helmy zahlédli) a bez řidičského průkazu. Pravidla silničního provozu tu sice existují, ale nikdo je nedodržuje. Semafory fungují v Saigonu jeden rok, přechody pro chodce půl roku. Typickým přestupkem proti pravidlům je: jízda na červenou (zhasne zelená a motorky ještě cca 10 vteřin vjíždějí do křižovatky), jízda v protisměru (místo odbočení v křižovatce motorka odbočí již před křižovatkou), nezastavení před pruhem na křižovatce (motorky zastaví až za pruhem, často na přechodu), porušení pravidla max. 2 osob na motorce (viděli jsme na jedné motorce celé rodiny, rodiče a tři děti), nezastavení před zastávkou, na které právě staví autobus (výstup z autobusu bývá drama). Auta dodržují pravidla mnohem častěji.
Už jsme se na motorce také svezli, pouze jako pasažéři. V Saigonu je běžné používat mototaxi (už minule jsme se zmínili, jak na nás neustále pokřikují "Jů motorbajk jů?"), vyjde asi na třetinu ceny taxíku. Je nutné si cenu domluvit předem, Vietnamci rádi šidí.
Ve Vietnamu se všechno převáží na motorce, např. velké tabule skla (jeden řídí a druhý drží v rukou skleněnou tabuli), televize, ledničky, zkrátka všechno. Jsou i řidiči, kteří jednou rukou řídí a druhou přidržují svůj náklad.
Bohužel, zkušenost s nedodržováním pravidel Péťa zažila doslova na vlastní kůži. Vzhledem k hustotě dopravy není možno přecházet ulici, když nic nejede (to bychom se nedočkali). Pétě se stalo, že vylezla z autobusu, přecházela silnici po přechodu, podívala se doleva, přešla do poloviny silnice, podívala se doprava, pokračovala a ani se nestačila otočit, když v tom ji srazila motorka zleva (další příklad jízdy v protisměru, navíc mimo křižovatku). Sice upadla, ale naštěstí to odnesla pouze odřeným loktem, zády, pohmožděným zápěstím a tak velkým šokem, že ani nevěděla, že jí motorka přejela nohu. Teď se bojí na ulici vůbec vstoupit.
Bohužel, zkušenost s nedodržováním pravidel Péťa zažila doslova na vlastní kůži. Vzhledem k hustotě dopravy není možno přecházet ulici, když nic nejede (to bychom se nedočkali). Pétě se stalo, že vylezla z autobusu, přecházela silnici po přechodu, podívala se doleva, přešla do poloviny silnice, podívala se doprava, pokračovala a ani se nestačila otočit, když v tom ji srazila motorka zleva (další příklad jízdy v protisměru, navíc mimo křižovatku). Sice upadla, ale naštěstí to odnesla pouze odřeným loktem, zády, pohmožděným zápěstím a tak velkým šokem, že ani nevěděla, že jí motorka přejela nohu. Teď se bojí na ulici vůbec vstoupit.Mimo město jsme jeli zatím jednou, autobusem do Mui Ne, popíšeme příště, byl to zážitek na vlastní kapitolu. V osmi miliónovém Saigonu je jediné vlakové nádraží, kam vede jedna jednokolejka a čtyřikrát za den projede vlak.
Posledním možným způsobem dopravy v Saigonu je chodit pěšky, což je vzhledem k vedru prakticky nemožné. Navíc se člověk neustále proplétá mezi motorkami (všichni parkují na chodníku), strávníky (všichni jedí na chodníku), spáči (všichni spí na chodníku) a odpadky (popelnice neexistují).
Máme možnost komunikovat přes 
Vincent, manager domu, ve kterém bydlíme, nám slíbil stolek brzy dodat a opravdu, asi druhý den po nastěhování přibyl nový kus nábytku - školní lavice, navíc ve zcela jiné barvě než nábytek původní. Nejdříve jsem si myslel, že si dělá Vincent legraci, ale pak nám vysvětlil, že stejnou lavici má doma a že je to mnohem hezčí byt než máme my. Asi nemáme s Vincentem stejný vkus.
Nevýhodou je na vietnamské poměry vysoký nájem ($400 včetně vody, plynu, uklízení, hlídače, internetu), na druhou stranu patřil spíš do kategorie levnějších bytů. Ani "brand new" nábytek, stěny, podlaha nebyly úplně bez vad - vše děsně poškrábané, umatlané, zašpiněné, nedodělané. Jenom pár příkladů: jediná dlaždička v koupelně není perfektní, teplá voda teče jenom ve sprše (prý je to tady zvykem), sporák je napojen na plynovou bombu v kredenci, koupelna nemá odvětrávání, takže v ní nic neuschne, nábytek je takový levný, fórový.
