Leden 2006

Hledání bytu (4.1. - 14.1. 2006)

26. ledna 2006 v 17:48
Uvažovali jsme s Péťou takto: šok se dal očekávat, mnohem lepší to bude, až si najdeme byt (či dům), oázu našeho klidu a soukromí a až si Petra najde práci.
Ráno 4.1. jsem se vzbudil s lehkou depresí, teprve mi pořád docházelo, kam jsme to přijeli. Holt exotika. Po snídani, kterou jsme skoro prošvihli, jsme vyrazili do práce, asi 5 minut od hotelu pěšky, dokonce na stejné ulici. Po krátkém dohadování se s recepční, jak se jmenuje vietnamský Systinet, jsme s Péťou vyjeli do 5. patra. Sotva jsme vstoupili, nastalo ve třídě (tak totiž office vypadá) pozdvižení, evidentně nás nikdo nečekal.Školáci se postavili, jakoby vstoupil pan ředitel. Hung nás představil, kolegové mi podali ruku, někteří dokonce obě (místní znamení úcty), já se u všech snažil zopakovat jméno, ale stejně mi to jejich Uá a Ué, jak se tu všichni jmenují, moc nešlo. Dohodli jsme se s Markem, že přijdeme před polednem a on nás vezme někam, kde se dá pronajmout byt.
Vyrazili jsme zatím no obhlídku okolí. Ve zlatnictví jsme vyměnili $100 a jako čerství milionáři ($100 = 1,590,000 VND) jsme se pomalu procházeli. Musím říct, že dopoledne, ve stínu, při pomalé chůzi a nalehko oblečení se dá zdejší počasí v lednu vydržet. Při čemkoli jiném jsem hned mokrý. Petra to snáší lépe, dokonce i v dlouhých džínách. Brouzdali jsme spoustou zajímavých lidí, obchodů, věcí i zápachů, většinou ze všechno možného jídla, které se prodává i konzumuje na zemi přímo na ulici. Na trh jsme se kvůli vůni čerstvého masa zatím neodvážili, přeci jenom, byli jsme právě po snídani.
S Markem jsme vyrazili taxíkem kamsi, kde měli volné "Rooms for rent". Vietnamští taxikáři se chovají vesměs stejně, po nástupu zvednou okýnka a zapnou klimatizaci, aby se jim zákazník nezpotil a vyrazí do chumlu motorek, snaží se jich co nejvíce srazit a k tomu hlasitě houkají, aby jízdě dodali patřičnou vážnost. Všechny pokoje až na dva byly ve všech domech již pronajaté, Mark si vždy chvíli Vietnamsky povídal s majitelkou u vchodu, která nás za nechápavého výrazu zula hned v předsíni a vzala tak 3 - 4 patra po úzkých schodech nahoru.Pokoje jsou vesměs stejné, malá, tmavá, vyhřátá cimra s výhledem do protějšího domu cca půl metru od okna, s malou, špinavou koupelnou. No, komnata oddychu na užhorodském nádraží byla špinavější. Ani Mark nebyl spokojený, musel však zpátky do práce, napsal nám další adresy a odjel na číchsi vietnamských zádech pryč. Cestou jsme narazili na krásné, vysoké, klimatizované domy, kde se daly pronajmout byty, jak jsme zvyklí ze Žižkova, ale $2200 měsíčně je i pro boháče z Prahy moc. Sedli jsme si do restaurace (vybírali jsme dle čistoty), která byla (jak jsme podle účtu poznali) asi spíš luxusnější. Jídlo se nabíralo jako v bufetu, personál až na šéfa neuměl anglicky. Péťa si zkušeně nabrala rýži na víně (místní desert) se smaženou rýží (místní příloha), já si dal něco masitějšího. Připadal jsem si jako můj anglický kolega Jim, když si v pražské kantýně dává svíčkovou s pečeným bramborem.
Šok se ještě prohloubil, poznali jsme, že takto byt nenajdeme. Zkontaktoval jsem několik agentů vietnamských realitek a zadal práci Linh (naší sekretářce), aby se podívala do vietnamských novin na inzeráty. Během desíti dnů jsme objeli asi 30 domů, pokojů i bytů v různých lokalitách, za různou cenu, různě zařízených, různě opotřebovaných a špinavých. Narazili jsme na několik problémů. Často nám nabízeli byt, v kterém bydleli jeho majitelé s tím, že pokud budeme mít zájem, oni se vystěhují, vše vymalují i nábytek koupí a kdesi cosi. Na to jsme samozřejmě nepřistoupili. Často nám nabízeli přemrštěné ceny. Ve Vietnamu, kde Hung bydlí v domě za $60 dolarů a Mark v pokoji za $240 dolarů (v domě, který sdílí s jiným cizinci), nám nabízeli jedno až dvoupokojové byty či domy za $300 - $600. Ty levnější dost daleko od centra a dost omšelé. Ty dražší sice blíž k centru, ale často bez okna v pokoji. Spokojeni jsme nebyli nikde.

Šok (5.1.2006)

26. ledna 2006 v 17:22
Musím říct, že až mezi tolika asiaty mi začalo docházet, kam jsem to Petru zatáhl.Doteď jsem neměl moc času na to myslet. Velký dík patří Pétě, že zařídila většinu věcí. Já ji za odměnu vzal na výlet do Asie. Hlavní šok přišel až druhý den po našem příletu. Ten den jsme se chtěli pustit naplno do hledání bytu, kde bychom strávili příštích 11 měsíců a 12 dnů (Petra počítá dny jak ve vězení). Ráno po probuzení jsem si teprve uvědomil, co všechno jsme doma opustili, a jak moc dobře jsme se tam měli. Takovýto splín mě přepadal několik prvních dnů, naštěstí pouze ráno. Když jsem si představil... kolem nás jenom čmoudící motorky a troubící auta, čumící Vietnamci, pokřikující prodavači a "jů motorbajk jů", všude prach, špína, vedro. I těch 300 metrů do práce je stresujících, člověk se zpotí a vyslechne si asi 10 nabídek ke svezení, 5 nabídek ke koupi kokosu a asi tak 20 Vietnamců se ho zeptá, jak se daří, odkud je a kam jde. A do toho všichni čumí a čumí.
Další šoky, stresy a překvapení přicházely, když jsme si hledali byt, když jsme se snažili sehnat pracovní povolení, když jsme začali používat městskou hromadnou dopravu, když jsme se snažili koupit si grep či kokos, či když jsem začal chodit do práce. Realita jak z průvodce, ale na papíře to vypadalo romantičtěji.

Cesta a přílet (2.1. – 3.1.2006)

26. ledna 2006 v 17:20
Letěli jsme Lufthansou 2.1.2006 v půl šestý z Prahy a ještě na letišti jsme stihli pěkně vymrznout - kabáty, svetry, punčochy jsme nechali rodině a zůstali jen v košili, netušili jsme, že do Mnichova poletíme letadýlkem, ke kterému musíme dojet autobusem. Mrazivá čtvrthodinka mezi výstupem z autobusu a nástupem do letadla v lehkém dešti a větru na ploše měla být posledním jektáním na příštích 12 měsíců.
Po svačince v letadle jsem přistáli v Mnichově a po asi 3 hodinách čekání vyrazili s asiaty a Němci do Bangkoku. Cesta letadlem byla přesně tak nepříjemná, jak jsem očekával. Polovina cestujících byli Vietnamci, všichni milí až na tlustého Číňana sedícího šikmo přes uličku. Zapnul si počítač jakmile nám to zakázali a že si sundal boty jsme taky poznali hned. Naštěstí brzo usnul a letadlo dělalo takový kravál, že jeho chrápání nebylo moc slyšet.
Na letišti v Bangkoku jsme trošku bloudili, ale přestup jsme stihli. Do Ho Chi Minh City to bylo už jen kousek. Z vyprávění jsme věděli, že Saigon je městem motorek a už z letadla před přistáváním to bylo zřejmé. Na letišti nás čekal Hung s Markem. Přistávali jsme v 11 dopoledne pražského času, v Saigonu už bylo 5 odpoledne. Věděli jsme, že teplota (v lednu je tu průměrně 26 stupňů, v létě 29) a stoprocentní vlhkost budou smrtelnou kombinací. Nezklamali jsme se. Pocity z počasí pro středoevropany jsou podobné pobytu ve skleníku či večeru po tropickém, horkém a dusném dni, kdy čekáte bouřku, déšť a kroupy. Předpověď slibuje déšť až na duben.
Mark s Hungem nás vzali do hotelu Victory, který leží na stejné ulici jako Saigonský office. Hotel Victory je oblíbeným místem svateb a doba před koncem lunárního roku je pro pověrčivé vietnamce nejlepší dobou pro svatbu, díky tomu jsme jich za 12 dnů našeho pobytu v hotelu zažili asi 10.
Fotky zde a zde.

Příprava na cestu (září – prosinec 2005)

26. ledna 2006 v 17:14 | P & P
Někdy v půlce roku 2005 jsem se s Radošem domluvil na ročním odjezdu do Vietnamu a podařilo se mi přemluvit i Péťu. Poté, co jsme se byli očkovat proti žloutenkám A i B, tyfu a japonské encefalitidě, co jsme si nechali předepsat preventivně antibiotika, nakoupili čistý stříkačky, repelenty, léky, nechali si spravit zuby, a udělat nový brejle, oběhali ambasádu a získali vízum, zařídili překlady diplomů a výpisů z trestního rejstříku, podali výpověď z práce a bytu, zrušili smlouvu s plynárnou, elektrárnou a UPC, vystěhovali se z bytu, zablokovali mobily, oznámili změnu adresy operátorovi, v bance i ve škole, zařídili si mezinárodní řidičák, vyměnili si dolary, zarezervovali si letenku, zabalili si a rozloučili se s kamarády, kolegy i rodinou, mohli jsme vyrazit na cestu.
Tak jednoduché to samozřejmě nebylo, očkovat jsme se byli na šestkrát a stejně jsme jednu injekci nestihli - budeme muset zajít za experty ve Vietnamu.
Na ambasádě jsme byli několikrát, navíc tam s Petrou mluvili, jak se zástupkyní méněcenného pohlaví, raději jsem tam chodil s ní. Nečekaně nám ke všem platbám dávali i účtenky.
Ani s letenkou to nešlo ideálně, sice nám nabízeli letenku, kdy zpáteční cesta se musí uskutečnit nejpozději do roka od odletu, ale zaplatit se musela do 20. 12. 2005 a my jsme chtěli zpátky letět až 22. 12. 2006 a protože jejich systém dovedl prodat zpáteční letenky maximálně rok od koupě, nakonec letíme zpátky 15. 12. 2006.
Také jsme se stihli sejít s Pechovými, kteří strávili 3 roky v Hanoji. Na vernisáži jejich fotek z hor Vietnamu jsme se potkali s Vojtou Filipem, který pomáhal 3 měsíce Hungovi v Saigonském officu. Pechovi a Vojta nám poskytli asi nejvíc zajímavých informací a rad.
S Petrou se na letišti byla rozloučit celá rodina, za naší jsem tam byl já. Ani se moc neplakalo, protivná úřednice nás odbavila a přes celníka jsme vyrazili k letadlu.