Tuần Trăng Mật II

20. července 2008 v 21:33
Druheho dne rano jsme odjeli busem do Mũi Né, hodinove popojizdeni po Phạm Ngũ Lão nas, svetobezniky, co jsme to zazili uz dvakrat, nemohlo rozcilit, za dalsi ctyri hodiny jsme byli v Mũi Né. Ubytovani jsme si domluvili v resortu Suoi Tien, spali jsme tam uz predtim, podrazili z $18 na $32 za bungalov a noc. V Mũi Né se uz tuplem nic nezmenilo, i pisecne blechy vydrzely, takhle postipany jsem byl naposledy od kocek u babicky. Poznali jsme nekolik phục vụ, co uz tenkrat v Mũi Né slouzili, nas nepoznal nikdo, alespon jsme si procvicili vietnamstinu. Takze jsme stravili ctyri dny polehavanim na plazi, koupanim v bazenu (more bylo trochu rozbourenejsi a navic plne ras a takovych malych pruhlednych potvor, asi meduzek), popijenim Cà phê sữa đá, Sai Gon bia a cerstvych dzusu a pojidanim vsech tech uzasnych morskych dobrot - varenych krevet, smazenych sepii a pecenych ryb.
Z Mũi Né jsme pokracovali busem do Đà Lạtu, coz je mesto v horach, cca 1500 metru nad morem, diky cemuz ma mnohem snesitelnejsi klima nez vetsina Vietnamu. Dalat bylo jedno z mala turisticky znamych mist ve Vietnamu, ktere jsme jeste nenavstivili a jako svatebni dar od Petera a Averil jsme dostali dvoudenni pobyt v jednom ze zdejsich luxusnich hotelu. Bus byl o neco horsi nez ten do Mũi Né, cesta taky trvala pet hodin i s hodinovym popojizdenim na zacatku a navic byla zpestrena klikatym manevrovanim do kopcu. Autobus koncil v centru u sidla cestovni kancelare, nasedli jsme do taxiku a za dve minuty jsme vylezali u vstupni brany resortu Evason Ana Mandara.
Na recepci nas uz cekala nase komorna se silnym zazvorovym cajem a horkym mokrym rucnikem na otreni. Po kratke konverzaci nas vzala k nasi vile a ukazala nam nase komnaty. Evason je luxusni hotel skladajici se ze 17 samostatnych vil postavenych ve 20. letech Francouzi na lehce zalesnenem svahu nad Dalatem. Diky vyssi nadmorske vysce a chladnejsim teplotam, v zime tu obcas klesnou az k nule, maji vily tluste pulmetrove zdi, drevene okenice a krb. Nase apartma se skladalo ze tri mistnosti - vstupni haly se sofou, loznice s posteli kralovske velikosti a obrovskou koupelnou s dvema umyvadly, sprchou a vanou uprostred. To byl vzdy Peti sen, ani okno nechybelo. Hned jsme vlezli do vany, komorna nam slibila ukazat resort pred veceri.
Odvedla nas do restaurace, kde jsme sedeli sami a obsluhovali nas ctyri cisnici. Dali jsme si predkrm, hlavni chod i desert a lahev vina, celkem bratru za sto dolaru, prejedli jsme se tak, ze jsme ani vino nedopili.
Druhy den se nam nechtelo z te velke postele, tak tak jsme stihli snidani. Sli jsme se koupat do vyhrivaneho bazenu a opalovat na lehatko. Peta pak sla na manikuru, ja si cetl maily - u bazenu byla wifi.
Odpoledne jsme se sli podivat do mesta, centrum bylo asi 20 minut pesky, nikde zadne vedro, necekane prijemna prochazka. Ve meste nas zastihl dest, koupili jsme plastenky a sli na obed a pak i na kafe, ale kvuli tme a desti jsme vzali taxi a jeli na hotel - na sedmi kilometrovy okruh kolem jezera nedoslo.
V apartma jsme si pak napustili vanu horkou vodou, nasypali do ni byliny, co jsme dostali pod polstar na lepsi spani, vzali si zbytek nedopiteho vina z predesleho dne a dve hodiny se v te uzasne vane rachali.
Druhy den jsme se zase koupali v bazenu, byla sobota a prijelo spousta rodin s detmi, radeji jsme pak vylezli, Peta sla na body masaz, ja tradicne na internet. Pak jsme se uz bohuzel museli sbalit, rychly obed a autem na letiste. Saigon nas privital svym typickym vedrem.
Jeli jsme k Peterovi a Averil, Peter uvaril lasagne, zbytek vecera jsme prokecali. V nedeli rano jsme sli jeste spolecne na snidani, pak jsme se odtrhli a na Dong Khoi se sesli s ucitelkou Ly a jejim muzem Babarem v jejich obchode s koberci. Chvili jsme pokecali a v pul treti se sesli s Peterem a Averil na odpolednim caji v hotelu Hyatt.
Averil si totiz potrpi na podobne dychanky, jiz pred dvema lety jsme s nimi absolvovali odpoledni preziracku v hotelu New World, pro Petu to tenkrat skoncilo trochu neslavne... Tentokrat nastesti jidla nebylo neomezene, k caji se servirovali pouze tri chody - cerstve rolky, tri male sendvice a nekolik zakusku.
Druhy den rano jsme sli na spolecnou masaz do l'Apothiquaire, meli tam balicek pro novomanzele - masaz nohou, masaz tela a masaz obliceje. Po trech hodinach relaxace zakoncene obedem, to vse za polovicni cenu hodinove masaze v Praze - Peta po luxusu v Evasonu chtela zkusit neco spolecneho, ale podle me to za to nestalo, obed byl dost odbity a hodinova masaz se v Saigonu da poridit i za padesat korun (navic lepsi nez v Praze).
Vecer jsme se sesli s Hungem a Pavlem Dvorakem v ceske restauraci Hoa Vien, Pavel se chtel s Hungem seznamit - vsichni pracujeme v IT, Pavel s Hungem dokonce studovali FEL v Praze a nastupovali v podobnych letech. Pavel nam privedl ukazat svoji pritelkyni - slecnu Cam, kdyz jsme si s Hungem a Pavlem povidali cesky, Peta ji hbite prekladala do vietnamstiny. Na zaver jsme si i prohledli pivovar umisteny ve sklepe hospody a ochutnali mlade (neulezele) pivo. My Cesi, a zvlast Pavel, ktery zna v hospode kde koho, jsme vzdy vitani.
Po Dalatu jsme chteli nejdriv letet do Hội An, maleho mesta ve strednim Vietnamu, kde se da velmi levne poridit nove obleceni, a libanky pak zakoncit u more na ostrove.
Bohuzel, uz nebyly volne letenky (Vietnamci zacali cestovat ve velkem - jedna z patrnych zmen za dva roky), takze jsme nejdrive leteli k mori a az pak ke krejcim. Nebyli jsme si jisti, ktery resort rezervovat, nakonec jsme se rozhodli pro resort Tropicana, v kterem jsme bydleli jiz pred dvema lety s Petrinymi rodici, kdyz byli u nas na navsteve. Byli bychom udelali lip, kdybychom na Phú Quốc jeli na blind a ubytovani si nasli az na miste. Tropicana za ty dva roky dost sesla, zrejme to nebude pouze casem a vlhkym tropickym klimatem - svuj podil na tom bude mit i management resortu a jeho lini zamestnanci (legracni jiz bylo samotna rezervace bungalovu, telefonni rozhovor probihal takhle nejak: Dobry den, jsme na svatebni ceste a radi bychom si u vas zamluvili pokoj./Skvele, kolik vas je?/No prave jsme se vzali./Dobre, a kolik vas tedy je?/No jsme manzelsky par./Jasne a pro kolik lidi potrebujete ubytovani?/No jsme dva./Parada, takze pokoj pro dva...).
Ubytovali jsme se v 'beach front' bungalovu za $40 za noc, ktery mel byt tim nejlepsim moznym ubytovanim, ale cena tomu vubec neodpovidala. Pokoj pusobil dost sesle, zatuchle a depresivne. Klimatizace nesla ovladat dalkovym ovladacem (sla pouze vypnout a zapnout knoflikem na stene, nesla regulovat) a navic me pri pokusu s tim neco delat prastila 220V. Snidane byl jeden drink a jedno jidlo - navic dost nechutne, bez napadu a servirovane jak psum. Obsluha byla (na Vietnam dost netradicne) neochotna a bez usmevu, bazen byl spinavy, lehatka bez matraci (pred dvema lety matrace byly, ted nam je odmitli vydat), proste hruza a kdyby nas nevyzvedli na letisti, asi bychom okamzite odesli do jineho resortu (hned vedle byl jiny - s 'New Zealand management' - vypadal o 20 let zachovaleji, obsluha rozumela anglicky a usmivala se, bazen byl cisty a lehatka s matracemi a pokoj byl za stejnou cenu nejenom vetsi, se dvema koupelnami, ale navic i cisty - oproti Tropicane nevidany luxus).
Z nejake nepatricne nostalgie jsme v Tropicane zustali (clovek si zvykne i na sibenici), prvni, destivy a tudiz nejdepresivnejsi den jsme nejak pretrpeli, stravovali se vsude jinde a v Tropicane si davali pouze (zahrnute) snidane a zbytek dnu jsme travili u prosluneneho more na tvrdych lehatkach co nejdal od Tropicany.
Mezi navratem z Phú Quốcu a poslednim vyletem jsme byli dva dny v Hồ Chí Minh, prvni den jsme zasli s Petou na masaz, obesli nase oblibene restaurace (Quan An Ngon a Au Parc) a vecer jsme byli puvodne domluveni s Ly, nasi byvalou ucitelkou vietnamstiny, na indicke veceri u nich doma. Z vecere bohuzel nakonec seslo, leteli na navstevu k rodicum Babara do Kasmiru a museli vzit drivejsi let. Rozhodli jsme se tedy s Petou zajit na Phở bò do vietnamske restaurace Pho 24 (je to cely retezec restauraci, narazit se da na ne po celem Vietnamu), ktera na prvni pohled pripomina fast food, ale jidlo se objednava primo u obsluhy. Phở bò je veliky talir tradicni polevky se zeleninou, nudlemi a hovezim masem, pochazi puvodne z Hanoje a jak rika Hung (taky puvodem z Hanoje), prave kysele neslazene phở bò se da najit v Saigonu jen nekde. Nas na Pho 24 laka cistota, kterou chodnikove restaurace obvykle nemaji a na autenticnost chuti si tolik nepotrpime. Ackoli phở bò je typicky pouze jedno jedine, ve Pho 24 serviruji nekolik druhu podle typu masa - predni, zadni, syrove, slachy (pro vietnamce pochoutka), vnitrnosti (jeste vetsi pochoutka), atd.
Po polivce jsme si u P+A chteli usporadat ovocne orgie, ti dva sli sice sami nekam na veceri, ale rikali jsme si, ze se k nam pak pripoji. Jeste pred pho bo jsme sli tedy na trh a koupili spoustu ovoce - trs bananu, oloupany ananas, tri manga, kilo rambutanu a - durian (Sầu riêng). Je to nejdrazsi (cca kilo nas prislo na 50000 VND, asi 45Kc), nejsmradlavejsi a nejkontroverznejsi ovoce ve Vietnamu - nekteri jej miluji, jini nedokazi pozrit ani sousto. Kazdopadne, do letadla je pro jeho smrad zakazano jej brat.
Po polivce jsme sli tedy domu, nakrajeli ovoce a zapocali hody. Kdyz se vratil Peter s Averil, moc se na smrad netvarili, dali si par kulicek rambutanu a par kousku manga, durianu se nikdo nedotkl, jenom Peta si vzala malicky kousek. Takze jsme jej skoro cely druhy den vyhodili.
Druhy den jsme jen tak bloumali po Saigonu po restauracich a kavarnach a nakoupili suvenyry, ucitelka odletela do Kasmiru, Pavel do Australie a kolegove na teambuilding do Hanoje a na Ha Long Bay - skoro nikdo nam v Saigonu nezbyl. Odpoledne jsme se sesli s Muoiem, opet nas pohostil v klubu Praha v Hoa Vien. Vecer jsme zasli s P+A na koktejl do hotelu Sheraton, maji tam do pul osme happy hour a za cenu jednoho dosenou dva stejne koktejly. Navic je tam z terasy nadherny vyhled na cely Saigon, asi nejlepsi, co jsme zatim meli. Po koktejlu jsme chteli ty dva vzit do ceske hospody na cesky wiener schnitzel a kus poradneho wurstu, ale odmitli, takze jsme skoncili v asijskem Qinq.
V nedeli 13.7. jsme brzy rano odleteli do Đà Nẵng, po Saigonu a Hanoji treti nejvetsi vietnamske mesto uprostred Vietnamu. Na letisti na nas jiz cekalo taxi a odvezlo nas do Hội An do hotelu Hà An. Puvodne jsme uvazovali bud jet do Hội An bez zamluveneho ubytovani nebo bydlet ve stejnem hotelu co minule. Po fiasku s Tropicanou na Phú Quốcu, jsem si na tripadvisor.com precetl recenzi na nas puvodni hotel i na Tropicanu (kde mnoho jinych popisovalo velmi podobne negativni zazitky) a rozhodli jsme se pro Hà An, ktery vysel ve stejnem srovnavani vitezne. A nelitovali jsme.
Hned pri prijezdu se vyhrnuli ze vrat dva lokajove s velikym vozikem a vzali nam nase dva male batuzky. Prijeli jsme jiz pred osmou ranni, takze jsme museli pockat, nez nas pokoj uvolnili a uklidili. Byl sice maly (asi 20m), ale byl plny kvetin (i po zemi a posteli byly rozhazeny okvetni listky), s ovocem a vodou zdarma a vanou. Jedinou vadou snad bylo jen horko - v Hội An vetsi nez v Saigonu. Po dlouhe dobe jsme zase spali se zapnutou klimatizaci, ktera pokoj vsak nebyla schopna vychladit ani v noci. A ve vane si bylo mozno pustit vodu z kohoutku bud horkou nebo varici. I snidane stala za to - bufet a bylo na vyber z mnoha vietnamskych i evropskych pochoutek, ovoce, caje i dzusu.
V Hội An jsme hojne chodili na koktejly a parkrat i na jidlo do restaurace Mango Rooms (Xoài), kterou nam take poradili P+A a kde vyborne vari jeden vietnamsky svetobeznik (kuchar a manager v jednom) a zaroven podavaji jeste vybornejsi koktejly, predevsim ty z passion ovoce, rumu a limetky jsme si davali prakticky denne.
Krome potloukani po kavarnach, popijeni koktejlu a pojidani dobrot z morskych potvor jsme toho v Hội An moc nedelali. Nechal jsem si usit 4 kosile, jedna bratru za 150Kc a Peta si poridila dvoje saty a nejake cetky - perlove nausnice, naramky, apod. Jedno dopoledne jsme stravili na plazi u more (cca 3km od hotelu, dojeli jsme tam na kolech), za 60 tis. VND jsme si pronajali dve lehatka pod slunecnikem a nekolik hodin se pekli, vedro bylo neskutecne. Na plazi bylo docela dost lidi (oproti jinym mistum ve Vietnamu), ale more bylo (v tuto rocni dobu) lepsi nez v Mũi Né nebo na Phú Quốcu - skoro rovna hladina, cisty pisek a velmi melke pruzracne more.
Taky jsme si zaplatili (100 tis. VND) hodinovou projizdku lodi po rece, zajimave bylo videt Hội An (a jak moc se kde stavi) z reky. Cirkusove predstaveni v podobe osmdesatileteho rybare, ktery pred nami ostentativne nahodil sit, aby nam pak ukazal "nalovene" ryby, za bezzuby usmev od nas dostal petikorunu a pokracoval v cihani na dalsiho turistu, se da pridat leda do kolonky vietnamske vynalezavosti - zajimave to az tak nebylo.
Tim skoncilo nase cestovani po Vietnamu, posledni dva dny jsme zase stravili bloumanim po kavarnach, popijenim dzusiku a Cà phê sữa đá, kupovanim suvenyru a loucenim se se Saigonem. Predali jsme darek kolegum - zaramovanou fotografii ze spolecne vecere na uvitanou, zasli s Hungem do Ngonu a dali Saigonu sbohem.
Ze Saigonu jsme si privezli prekapavace, kafe, caj, sosky, svicny, fotky, plakat, kabelky, boty, saty, kosile, zupany, penezenky, nausnice, naramky, nahrdelnik a spoustu dalsich veci.
Za cele tri tydny nam ani nijak zvlast neprselo, vedrem jsme nejvic trpeli v Hội An a ani se nam neprihodilo nic zleho, nejvetsiho prikori se dostalo pouze Pete, kdyz ji prodavacka se slovy "no big size" nechtela vpustit do obchodu s botami - pritom si tam pred dvema lety jedny koupila. Nektera mista (napr. Mũi Né nebo Phú Quốc) se moc, za ty dva roky, nezmenila. Nejviditelnejsi zmeny v Saigonu byly noseni helem pri jizde na motorce (prekvapilo nas, ze to skutecne vsichni dodrzuji), spousta novych budov vcetne mezinarodniho letistniho terminalu, z nekterych ulic se staly jednosmerky, v parku na Lê Duẩn pribyly zabrany proti motorkam, takze konec mileneckym dvojicim, a vsude po Vietnamu je spousta vietnamskych turistu (drive byli pouze zahranicni) - znamka toho, jak Vietnam bohatne a Vietnamci meni zivotni styl.
Vietnam nebyl pro nas tentokrat zadne dobrodruzstvi, jeli jsme (krome Dalatu) pouze na mista, ktera jsme znali, ani do vyletu jsme se moc nepousteli a vlastne jsme vetsinu casu stravili sezenim v kavarnach, popijenim dzusu a cpanim se tim vybornym vietnamskym jidlem. Proste libanky.
 

Tuần Trăng Mật I

20. července 2008 v 21:32
Jiz ve chvili naseho odjezdu ze Saigonu, pred Vanoci 2006, jsme si s Petou slibili, ze se sem vratime na svatebni cestu.
Ctyri dny po nasi svatbe 21.cervna 2008, jsme s Petou vyrazili - letadlem pres Frankfurt a Hong Kong do Saigonu. Ve Frankfurtu jsme se diky bource zdrzeli a v HK nam tak zbyla na prestup jen pulhodina, ktera nam, udychanym, stacila - bohuzel, kufry to nestihly.
Po sepsani protokolu o ztracenych kufrech na novem saigonskem terminalu (ze stareho mezinarodniho udelali terminal pro domaci lety) uz na nas cekal kolega Hoa s pugetem pro Petu. Na prvni pohled se, krome povinneho noseni prileb pri jizde na motorce (coz prekvapive vsichni dodrzuji), mnoho nezmenilo. Ubytovali jsme se v hotelu An An II na ulici De Tham (turisticka ctvrt) - nasi kamaradi Anglican Peter a Irka Averil, kteri kdysi prijeli do Saigonu ve stejny den co my a zalozili tu skolu anglictiny (Peter dokonce Petru kdysi anglictinu ucil), meli domluvenou navstevu a nemohli nas ubytovat. Lehce zasmradli jsme se vydali na obed - kam jinam nez do restaurace Quán Ăn Ngon kousek od Palace osvobozeni. Po zdejsim lotusovem salatu, pecenych sepiich na chilli, krabi sekane na cukrove trtine a hlavne neskutecne lahodnych cerstvych rolkach (gỏi cuốn) s oriskovou omackou se nam sbihaly sliny jiz rok a pul (vlastne naposledy jsme je jedli ve vietnamskem stanku v Parizi - v Praze nejsou nikde k dostani!!).
Po obede jsme zasli na Cà phê sữa đá (ledova silna kava se slazenym kondenzovanym mlekem) do Highlands za Operou. Samozrejme ani tentokrat jsem neodolal mrkvovemu dortu.
Vecer nam nastesti privezli kufry na hotel (nebylo jednoduche premluvit Vietnam Airlines, aby je nevozily na puvodne udanou adresu k Averil do skoly, nakonec jsem musel po telefonu presvedcovat i ridice), takze jsme meli ciste veci.
Druhy den rano jsme meli sraz s nasimi ucitelkami vietnamstiny - cô Ly a cô Xinh v mrazive vychlazene kavarne na rohu ulic De Tham a Phạm Ngũ Lão. Predali jsme bonbonieru Tatianu i becherovku (kdysi jsme ji naucili ucitelky pit a jim moc zachutnala) a asi hodinu si povidali. Cô Xinh se moc nezmenila, stale svobodna a stale uci cizince vietnamsky. Cô Ly se vsak jiz vdala (za kasmirskeho Inda Babara, s kterym se potkala v Bangkoku, ma tam obchod s koberci a druhy si otevrel na Dong Khoi v Saigonu) a ma dokonce jiz dvoumesicni em bé (chlapecka). Na obed jsme byli domluveni s Peterem a Averil, vyzvedli jsme je taxikem ve skole a jeli do expatovske restaurace Java (Peter s Averil si nikdy moc nezvykli na misti kulturu, malokdy chodi na vietnamske jidlo a napriklad se nenaucili vietnamsky ani pocitat, natoz mluvit). Take jsme jim predali darky - bonbonieru Kastany a lahev bileho vina od Olafa z Moravy.
Po obede jsme sli do firmy, dobra polovina lidi jsou novacci, naopak spousta lidi odesla. Ackoli jsem byl na dovolene, nemohl jsem si nechat ujit prilezitost (preci jenom, do Vietnamu nelitam kazdy tyden) a pripravil jsem si motivacni prezentaci zakoncenou tmelujicim mottem: Tôi là người Sài Gòn.
Po prezentaci jsme s kolegy vyrazili na veceri. Opet jsme sedeli, jako za starych casu, u dlouheho stolu plneho jidla. Opet se podavaly vybrane vietnamske pochoutky vcetne zabich stehynek a opet jsme se opijeli cervenym Sai Gon Bia s ledem. Dorazila i Linh s outezkem (byvala firemni sekretarka, nynejsi Hungova zena, vzali se asi pred rokem) - za dva mesice ma termin, em be pry bude take chlapecek. Ucet tentokrat zatahl Hoa, ktery ma na starosti HR zalezitosti a jelo se na karaoke.
Zpivalo se jako obvykle, vietnamske cajdaky a anglicke hity z 80. let. Nejvetsi uspech pak zaznamenala Peta se svoji interpretaci Vầng Trăng Khóc, zpivala ji totiz vietnamsky a kolegove nechteli verit vlastnim usim.
Druhy den rano nas na hotelu vyzvedlo auto a dovezlo kamsi v Saigonu, kde na nas cekal nas znamy Cecho-Vietnamec Mười (vietnamsky deset) se svymi prateli a se kterymi jsme poobedvali naramnou hostinu. Trosku napite nas auto (Lexus - ve Vietnamu je kazda bila huba za pana) odvezlo zpatky na hotel, zabalili jsme si kufr a odvezli ho k Peterovi domu (druhy den jsme totiz jeli do Mũi Né a nechteli jsme si brat oba kufry) na 466 Lê Văn Sỹ, Quận 3. V kavarne kousek od nich jsme pak meli sraz s Pavlem Dvorakem, poslednim ceskym kamaradem, ktery nam tu v Saigonu zbyl. Moc se za ty dva roky nezmenil, stale pracuje jako programator, prestehoval se, mluvil o zdravotnich potizich a ze bude muset Vietnam kvuli tomu do par let opustit. Hlavne si vsak nasel nevestu - vietnamskou krasavici Cam, musi ji jeste premluvit, aby Vietnam opustila s nim.
Asi po hodine jsme se rozesli, Pavel pospichal na svatbu, my jsme sli po Lê Văn Sỹ az k domu, kde jsme pred dvema lety bydleli, chteli jsme totiz potkat naseho vratneho a strazneho - malickeho dedu Lebedu. Meli jsme stesti, deda byl v dome na recepci a mel velikou radost, ze nas vidi. Ukazal nam dum, za ten rok a pul k nemu stihli pristavet druhe kridlo, takze byl dvakrat vetsi. I terasa se zdvojnasobila, predni vyzdobili betonovou labuti, srnkami, zabou, jezirkem a podobnymi, ve Vietnamu nezbytnymi, okrasami. Na zadni terase pribyla mala telocvicna s behatkem, bar a dokonce bazen s vyrivkou. Tak preci jenom se Vietnam meni.
Zpatky jsme z nostalgie jeli osmadvacitkou, vystoupili jsme vsak uz po par stanicich u restaurace Quán Ba, o neco luxusnejsi a drazsi nez Quán Ăn Ngon, za to maji nejlepsi cerstve rolky ve Vietnamu. Po lotusovem salatu, rolkach a Bún bò Huế jsme sli na koktejl na Phạm Ngũ Lão. Mojito se jeste nenaucili.

 


Cesta do Laosu

18. prosince 2006 v 15:12
Hrubý plán cesty do Laosu jsme začali plánovat těsně před Robertovým příletem. Problém byl v tom, že většina turistů směřuje do Laosu z Thajska, je to pohodlnější, protože po Thajsku jezdí železnice (ve Vietnamu je jenom jedna severo-jižní trasa, v Laosu vlak nikdy neviděli), takže i většina průvodců radí jak podniknout tuto cestu, minimálně informací jsme však našli o cestě z Vietnamu.
Největší problém byl s výběrem hraničního přechodu, mezi Laosem a Vietnamem existuje několik přechodů, pouze čtyři z nich jsou však otevřené pro cizince (Laos jsou s Vietnamem velcí kamarádi, ačkoli jsou Laosané etnicky i jazykově spřízněni s Thajci, ideově je pro Laosany vzorem Vietnam, Vietnamci i Laosané mohou cestovat do druhé země bez omezení a bez víza), my jsme samozřejmě chtěli jet tím nejsevernějším (který je i tak dost na jihu, prakticky ve středu Vietnamu).
A tady nastal první problém, všechny cestovky nabízeli jízdenku pouze do Vientiane, pokud jinam, tak přes Vientiane. Hlavní město Laosu však bylo naším plánem až mnohem později, nejprve jsme si chtěli prohlédnout planinu džbánů, pak pokračovat do Luang Prabang (izolovaného města v horách s mnoha budhistickými waty) z něj pak dolů do Vientiane a případně i dále na jih.
V hotelu, kde Robert přespával v Hanoji a kde jsme se sešli po jeho výletu na Ha Long Bay, jsme si sedli k internetu a našli několik málo informací o dobrodruzích, co se vydávali místními autobusy směr hranice, aby pak posledních několik kilometrů přejeli na motorce, hranice přešli pěšky a podobně se zase dopravovali na druhé straně. Věděli jsme, že už tuto trasu před námi někdo zkusil a že na ni budeme potřebovat aspoň den, že míst k přespání je minimálně a že budeme rádi, když rychle najdeme nějakého motorkáře a usmlouváme dobrou cenu.
Z Ninh Binh jsme pokračovali vlakem do města Vinh, odkud, jak nám poradil majitel hotelu Queen, jsme měli mít lepší šance na přechod do Laosu. Cestou jsem si otevřel průvodce a přečetl si, že na silnici v horách mezi planinou džbánů a Luang Prabang stále ještě řádí banditi (tak je nazývá Laoská vláda), členové horského národa Hmongů (už jsme se s nimi setkali v horách Sa Pa), kteří bojují za nezávislost na laoské i vietnamské vládě a občas při tom padne na oběť nějaký ten zabloudivší turista. Vietnamská i laoská vláda samozřejmě veškeré informace o místních bojůvcích vehementně tutlají, kolega Hoa se mi o tom však kdysi zmínil na obědě. Trošku jsme znejistěli, v průvodci se psalo, že už kdysi "bandité" rozstříleli jeden autobus a že je lepší se vždy před cestou informovat na aktuální situaci. Petra se rozhodla, že musíme změnit plán, že planinu džbánů vynecháme a že pojedeme rovnou do Vientiane (kam se stejně líp dostává a jedním autobusem). Nám s Robertem se do změn příliš nechtělo, ještě ve vlaku jsme se ptali spolucestujících, kteří hned ochotně volali svým známým, co měli něco společného s Laosem a sdělovali nám, že o žádných banditech nevědí. Robert se dal dokonce do řeči s profesorem francouzštiny z univerzity ve Vinh, který dojížděl do Phonsavanh (město u planiny džbánů) vyučovat francouzštinu a který také žádné problémy nezažil.
Každopádně, s dost nejistými pocity jsme se vypotáceli v devět večer z vlaku ve Vinh jali se hledat hotel. Kolem nás se hned seběhl houf Vietnamců a snažili se nás do nějakého převézt, my jsme si však naštěstí všimli v průvodci, že kousek od autobusového nádraží by měl být nějaký levný hotel, řekli jsme taxikáři, aby nás k němu zavezl.
Hotel byl dost hrozný a i drahý ($8 pro tři za noc), ale vzali jsme ho. Šli jsme okamžitě na nádraží, přeptat se na cestu do Laosu. A tam přišlo překvapení.
Na nádraží jsme prakticky hned narazili na podivný autobus (nevypadal jako vietnamský), počmáraný thajským písmem (co používají i v Kambodži a Laosu) a zavřený a když jsme se poptali okolo-sedících Vietnamců, co hráli karty, kam autobus jede, začali do autobusu bušit, až probudili spícího řidiče. Vyskotačil opálený mladík, vypadal trochu jinak než Vietnamci, ale bohužel anglicky, ani vietnamsky nemluvil. Přesto jsme pochopili, že autobus jede v šest ráno přímo do Phonsavanh!! a že cesta bude trval 12 hodin. Po všech těch útrapách a spoustě nejistot jsme tedy našli přímý autobus až na planinu džbánů, který jede hned zítra ráno! A to ve chvíli, kdy se nám už na planinu skrz bandity už zas tolik nechtělo. My s Robertem jsme byli ochotni do toho jít prakticky okamžitě. Zvlášť když nás na nádraží kontaktoval Vietnamec s bezchybnou angličtinou a americkým přízvukem, že zítra ráno vypravuje autobus do Vientiane a že lístky stojí pouhých $20 na člověka (z Hanoje do Vientiane prodávali lístky za $18 a na planinu džbánů měly být asi za $10).
Petře se sice vůbec nechtělo, ale nakonec ustoupila, šli jsme spát dost pozdě, ráno jsme vstávali na cestu do Laosu.
Fotky z cesty a příjezdu jsou zde. Odkaz na Robertův blog zde.

Ninh Binh

30. listopadu 2006 v 16:59
Mezi Hanojí a cestou k hraničnímu přechodu do Laosu jsme se ještě rozhodli udělat půldenní přestávku v Ninh Binh, jednak to bylo po cestě a jednak průvodce psal, že by to mělo být podobné Ha Long Bay, kde se nám všem moc líbilo, jenom menší.
V Hanoji ráno na nádraží jsme tedy koupili první lístek do Ninh Binh, vlak jel prakticky okamžitě, sotva jsme si stihli koupit něco k jídlu. V Ninh Binh jsme vystoupili a nechali se odchytit místním majitelem hotelu Queen (asi 50 metrů od nádraží), který nám nabízel pronájem auta s řidičem na prohlídku místních krás. Jednak byl jeho hotel uveden v průvodci, jednak jsme cenu usmlouvali z $15 na $14 a jednak nám slíbil, že se můžeme před další cestou u něj na hotelu osprchovat.
Před výletem jsme ještě skočili zpátky na nádraží a koupili tři lístky do Vinh, odkud jsme měli mít lepší šanci na přechod do Laosu. Kupování lístků na vlak ve Vietnamu je velice složitá procedura, v našem případě naštěstí stačilo zafaxovat do Hanoje.
Auto byla stará lada, co nestartovala, když jsme ji roztlačili, řidič nás odvezl kousek po městě (taxíkem by to bylo tak maximálně za $3) k velkému prostranství, kde bylo spousta malých loděk a stánek s pokladnou. Koupili jsme si lístky na jednu loď, systém měli nastavený správně nekomunisticky, loďky byly oficiálně jenom pro dva turisty, my byli tři, zaplatili jsme tedy 130 000 VND za dva lístky dvěma tlustým kapitalistům v pokladně a ženské, co to chudák odpádlovala, dalších 15 000 VND do ruky (asi jeden dolar).
V loďce seděl ještě asi dvanáctiletý kluk, zřejmě syn a pomáhal pádlovat, jeli jsme hodně pomalu, celkem to trvalo asi dvě hodiny, Robert to občas nevydržel a pomohl s pádlováním taky.
Projížděli jsme loďkou mezi vysokými skalami po velmi klidné hladině s lotosy, projeli jsme i několika jeskyněmi, za jednou na nás číhaly prodavačky s občerstvením a suvenýry na loďkách, když zjistily, že si z jejich předraženého sortimentu nehodláme nic kupovat, začala prodavačka již obezpívanou odrhovačku, ať koupíme občerstvení aspoň pro ženskou a jejího syna. S takovýmito trapnými situacemi se však turista ve Vietnamu setkává na každém kroku, přistoupili jsme na jejich hru a aspoň chvíli si užívali pocitu nemilosrdných vykořisťovatelů. Jenom v tom rákosí jsme nemuseli stát tak dlouho. Na konci před výstupem nás čekala ještě další hra na neporozuměnou, ženská začala na nás: "Týp, týp". Dělali jsme, že nevíme, co je "týp" a nic jsme jí nedali.
Po projížďce jsme na rychlo nakoukli do jeskynního budhistického chrámu a lada nás odvezla o kousek dál do jiného. Všechny chrámy vypadají stejně, moc jsme se nezdržovali a za chvíli byli zpátky ve městě. Nechali jsme se odvézt do uličky, kde jak říkal taxikář jsou dobré restaurace, našli jsme tam však jen několik pidi restaurací (já jim říkám garáž) s plastovými židličkami a menu ve Vietnamštině, nemohli jsme se rozhodnout, do které zajít, aby to moc nebolelo.
Po chvilce bloudění jsme dobloudili zpátky do stejné uličky a šli na jistotu do té nejlépe vypadající restaurace. Místnost byla až na majitele (manželský pár) prázdná. Objednali jsme si, ženská skočila na motorku a za chvíli přivezla maso z trhu, aspoň jsme měli jistotu, že to bude čerstvé.
Než jídlo uvařili, stačili jsme si s majiteli popovídat, ptali se nás, zda-li mluvíme německy, sami totiž několik let v Německu žili a měli i pár přátel z Čech.
Jídlo nakonec bylo dobré, jak jsme tak seděli a dojídali, koukali jsme přes ulici naproti na kavárnu a přemýšleli, zda-li si máme dát kafe zde nebo v té kavárně. Nakonec zvítězila lenost (a majitelé byli opravdu milí), a zůstali jsme v restauraci. Když jsme si řekli o kávu, majitel jenom houkl přes ulici na kavárníka: "Přines sem tři kafe s ledem!". Ve Vietnamu nic není nemožné. Po jídle jsme ještě skočili na hotel se osprchovat a hurá vlakem za dalším dobrodružstvím.
Neřekl bych, že se dá Ninh Binh s Ha Long Bay srovnávat, minimálně velikostí jsou nesrovnatelné, navíc Ha Long Bay je v moři a Ninh Binh na velmi mělkém široce rozlitém jezeře. Na Ha Long Bay člověk potřebuje aspoň dva dny, Ninh Binh se dá projet za dvě hodiny.
Fotky z Ninh Binh zde.

Hory Sa Pa

31. října 2006 v 18:33
Ještě před cestou do Laosu jsme se rozhodli udělat si výlet do hor Sa Pa. Bylo to jedno z posledních známých míst, kde jsme ve Vietnamu ještě nebyli. Do hor vyjíždějí noční vlaky z Hanoje, v místním hlavním městě provincie Lao Cai (pár kilometrů od čínských hranic) se pak přestoupí na minibus do Sa Pa. Báli jsme se, že než se dostaneme do Hanoje, budou jízdenky na vlak vyprodané, koupit lístek v Saigonu na vlak Hanoj - Lao Cai taky nešlo (byly dokonce velké problémy, když jsme chtěli koupit lístek z Ninh Binh do Vinh (a to jsme to kupovali v Ninh Binh!), paní musela kvůli tomu faxovat, rezervovat a bůhvíco ještě), zkoušeli jsme tedy několik Hanojských hotelů, ale všechny nám nabízeli lístek do Lao Cai za $20, ačkoli jsme dobře věděli, že stojí jenom $14, viz stránky vietnamských železnic (zajímavé, vietnamské železnice mají lepší a funkčnější stránky než vietnamské aerolinky), takže jsme nakonec žádné lístky dopředu nekoupili.
Robert byl na výletě na Ha Long Bay, my jsme s Péťou přiletěli do Hanoje, vzali městský autobus z letiště na nádraží a rovnou koupili tři jízdenky. První třídu s měkkými lehátky už bohužel neměli, ale naštěstí měli alespoň klimatizovanou druhou třídu (pak je ještě neklimatizovaná třetí a pak ještě další tři třídy k sezení, v tý poslední se sedí na kufru). Počkali jsme pár hodin na Roberta, večer pak zašli na večeři do Hanojské restaurace Ngon (její saigonská sestřička je naše úplně nejoblíbenější restaurací) a po večeři hurá do Sapy.
V kupé nás bylo celkem šest a i tvrdá lehátka měla matraci, i když jenom slabou. Vlaky byly relativně čisté, vlastně to bylo hodně podobné českému cestování. Ještě v Hanoji jsme se zásobili vodkou a džusem (to kdyby tvrdá lehátka byla opravdu tvrdá), spolucestující Vietnamci si však s námi nedali.
Ráno jsme křepce vyskočili z vlaku a pokusili si koupit jízdenky zpátky do Hanoje. Na nádraží nám je však odmítli prodat!! Prý si je máme pořídit v cestovce v Sapě (v Hanoji jsme se je taky zkoušeli koupit, ale šly tam koupit jenom do třetí třídy), prostě domluvený kartel.
Usmlouvali jsme tedy alespoň jízdné na mikrobus ze 40 000 VND na 25 000 VND na osobu (i když na konci nabízel svezení i za 15 000 VND), nebylo to však těžké, mikrobusů stálo před nádražím požehnaně. Cesta trvala asi hodinu, klikatila se a pomalu stoupala mezi horami plných rýžových políček, nakonec se hory otevřely a hle - před námi stálo městečko Sa Pa.
Sa Pa leží v nadmořské výšce 1600 metrů a je opravdovým městem, žádnou horskou vesnicí. Z hlavního náměstí vedou asi tři hlavní ulice směrem dolů do údolí, nad údolím pak stojí spousty malých i velkých hotelů, další hotely pak po celé Sapě. Ubytování jsme si teda našli snadno - třílůžkový pokoj za $6 v hotelu Mountain View (z našeho levného pokoje zas tak pěkný výhled nebyl, ale z terasy nad námi jsme mohli přehlédnout celé údolí). Počasí nás překvapilo - byla zima. Tedy, bylo asi 20-25 stupňů, nám to však po měsících strávených ve vedru Saigonu přišlo jako zima, Péťa si musela koupit větrovku.
Po sprše a krátkém odpočinku jsme se vydali na obhlídku Sapy. Prošli jsme trhem plným Hmongských domorodců, udělali si malé kolečko a skončili na obědě v restauraci Mimosa, kousek nad hotelem (doporučeno průvodcem). Hmongové jsou samostatným (i když Vietnamcům příbuzným) národem a v horách Vietnamu a Laosu jich žije něco přes milion. Sa Pa je právě známá tím, že v jejím okolí žije několik horských národů, kromě Hmongů, kterých je nejvíc, ještě Tai a Dao (čte se Zao) a cestovní kanceláře pořádají výlety do jejich vesnic. Hmongové prý dokonce bojují za nezávislost, občas si hrají na bandity a někdy se jim pod kalašnikov připletou i turisté, ale o tom až dále v povídání o cestování po Laosu.
Po obědě jsme si zaplatili v hotelu Cat Cat (opět doporučeno průvodcem) dvoudenní výlet do jedné vesnice i s hmongskou průvodkyní (my jsme ji pracovně nazývali hmožděnka) a zpáteční lístky na vlak (i s odvozem do Lao Cai).
Odpoledne jsme se pak vydali na pěší túru do vesnice Hmongů, byla asi kilometr a půl od Sapy, cestou stále dolů z kopce. Ve vesnici kromě několika špinavých dětí a jednoho vodopádu nebylo nic. Zpátky na nás již čekali motorkáři, za 10 000 VND nás vyvezli zpátky do Sapy. Na večeři jsme zašli do restaurace Gerbera vedle Mimosy, kromě výborné ryby měli ještě lepší a hodně levné švestkové víno (taková švestková medovina). Robert se zakoukal do naší recepční na hotelu z kmene Tai a šel s ní a jejími kamarádkami pařit ven, my s Péťou jsme šli spát.
Ráno jsme zabalili věci a odnesli je do hotelu Cat Cat. Už tam na nás čekal džíp s řidičem a hmongskou průvodkyní - Aču. Po snídani nás džíp odvezl klikatou silnicí několik kilometrů za Sapu a vysadil v jedné hmongské vesnici. Odtamtud jsme šli pak pěšky několik kilometrů po pěšině těsně nad údolím, občas jsme potkali nějaké vesničany, kteří se nám snažili prodat nějaký barevný suvenýr, jinak kromě hor, vesnických domků, buvolů a rýžových políček tam nebylo nic.
Na oběd jsme měli zastavit v jedné hospůdce u cesty, byla však už plná jiných turistů, neměli jsme si kam sednout. Aču nám alespoň mačetou nasekala a oloupala cukrovou třtinu - dlouhý fialový klacek (nejdřív jsem myslel, že je to bambus) - na asi třiceticentimetrové špalky, které jsme postupně ukousávali, žvýkali, šťávu vysávali a zbytek plivali. Dřevo jsem ještě neobědval. Ale bylo to osvěžující.
Šli jsme tedy dál a obědvali o vesnici vedle, těšil jsem se na vietnamské dobroty, měli však pro nás jen housku se sýrem a zeleninou. Kromě babky, která se nám celou dobu snažila prodat čepici, nás během oběda nic nerušilo. Po housce jsme se zvedli a odtrmáceli prudkou cestou (napůl korytem potoka, naštěstí neměl moc vody) dolů do údolí, do vesnice kmene Tai (příbuzní Thajců), kde jsme měli přespat.
Ubytovali jsme se v domě na kůlech, podlaha v patře byla postavená z úzkých prken vystlaných proutím, celá děsně vrzala, měli jsme tam připravenou matraci s moskytiérou. Aču nás ještě vzala se vykoupat do nedalekého jezírka s vodopádem, už se však začalo stmívat a voda byla dost studená, vlezli jsme do ní jenom s Robertem.
Večer na nás už čekala hostina s masem, zeleninou, hranolkami a smažené tofu a po večeři jsme s Aču hráli karty o paňáky rejžovice (fuj) a švestkové medoviny (mňam).
Druhý den ráno nás Aču vzala se koupat k horkým pramenům, které byly kousek za vesnicí - byly to dva malé betonové bazénky s horkou vodou z pramene. Roberta s Aču to u bazénku moc nebavilo, šli se koupat do řeky, takže jsme měli oba bazénky s Petrou jenom pro sebe. Po koupání jsme se měli vrátit zpátky do vesnice, kde jsme první den obědvali a to dokonce po stejné příkré cestě. S Petrou se nám do toho moc nechtělo, raději jsme zvolili delší, o to však mírnější křivolakou silnici, Robert s Aču šli tou druhou za námi. Nahoře ve vesnici nás vyzvedl džíp a hurá zpátky do Sapy. Tam jsme se stihli jenom osprchovat, zajít na večeři a minibus nás vzal dolů do Lao Cai a nočním vlakem zpátky do Hanoje.
Sa Pa byli určitě jedním z nejhezčích míst ve Vietnamu a škoda, že jsme tam nestrávili víc času. Překvapila nás trochu svým podnebím, oproti Hanoji nebo Saigonu tam byl docela chládek (pětadvacet stupňů, v noci i méně), bylo tam levno a všude milí lidé.
Fotky z hor Sa Pa jsou k nalezení zde.

Návštěva

31. října 2006 v 18:03
Začátkem září přijal kolega ze Systinetu Robert Macháček (jako jediný z našich přátel!!) naše pozvání a vydal se za námi do Vietnamu. Kromě povinné prohlídky Saigonu a Systinetí kanceláře si přál navštívit hlavně Laos. Tam jsme s Péťou také ještě nebyli, takže jsme se na něm všichni tři snadno shodli.
Tři dny před Robertovým příletem, jsme se začali pídit po detailech naší cesty a mimo jiné jsme zjistili, že je v Laosu vysoké riziko malárie. Pod dojmem této skutečnosti jsme začali shánět antimalarika a zjistili jsme, že to tak snadné nebude, Lariam nám doktoři nedoporučovali (lidé po něm blázní) a Malarone se zdál dost drahý (asi 2 dolary za pilulku, potřebovali jsme jednu denně a začít je brát tři dny před cestou a týden po skončení cesty). Navíc jej neměli nikde dostatek, oběhli jsme několik místních expatovských nemocnic. Nakonec jsme sehnali pár levných (asi fejková napodobenina) ve vietnamské lékárně, což nám na uklidnění mysli postačilo.
Po obtížích se sháněním antimalarik se taková maličkost jako je vrcholící dešťová sezona v Laosu a nesjízdnost spousty místních cest jevila jako nepodstatný drobnost. Robert dokonce chvíli uvažoval, že by si cestu odložil, nakonec k tomu (naštěstí) nedošlo, takže přiletěl (s půldenním neplánovaným zdržením v Německu) pátého září a mohlo se vyrazit.
Původně jsme plánovali, že se Robert v Saigonu zdrží jenom dva dny a odletí s Petrou napřed do Hanoje podívat se na Ha Long Bay, a já se za nimi vydám o dva dny později (v Ha Long Bay jsem již byl, neměl jsem již tolik dovolené a pak hlavně - nic neprospěje partnerským vztahům víc než chvilková odloučenost), dokonce jsme již koupili letenky. Petra však dostala z vyhlídky výletu s Robertem do Hanoje takovou horečku, že jsme letenku vyměnili, Petru dali se potit do postele a Robert letěl do Hanoje sám.
Během těch dvou dnů v Saigonu se podíval s Petrou po městě, zajel si do delty Mekongu a zašel s kolegy na firemní party a karaoke. Již předtím jsem po firmě rozhlásil, že Robert je nejen výborný programátor, ale ještě lepší zpěvák, takže se všichni na jeho vystoupení těšili. Bohužel, Robert nebyl připravený na malý výběr anglických písniček ve vietnamském karaoke baru (překvapivě, žádnou vietnamskou, korejskou ani čínskou nedal) a zazpíval jenom jednu. Opravdu ohromil. Než se však stačil připravit ke druhé, šlo se domů.
Robert stihl napsat vlastní verzi vyprávění z Vietnamu, Laosu a pak i Hong Kongu (již bez nás), vyprávění je k nalezení zde.

Singapur

4. října 2006 v 16:55
Pro většinu cestovatelů jihovýchodní Asií je Singapur čisté, klidné a sterilní město západního stylu. I pro nás, co žijeme v prachu, hluku a smradu Saigonu, je Singapur čisté, klidné a sterilní město západního stylu. Na rozdíl od cestovatelů nám již nepřijde prach, hluk a smrad exotický a protože Vietnam slavil den nezávislosti (2. září 1945 vyhlásil Ho Chi Minh severní Vietnam nezávislým státem, o 24 let později Ho Chi Minh ve stejný den zemřel), využili jsme den volna navíc a zaletěli se do Singapuru podívat.
Původně jsme uvažovali o Vietnam Airlines, kteří nabízejí dvoudenní výlet do Singapuru i s ubytováním, nakonec jsme však zvolili Singapurskou nízkonákladovou leteckou společnost Tiger Airways, nabízeli bezkonkurenčně levné letenky - $147 za oba zpáteční lety. Ještě před odletem jsme se sešli s Peterem a Avril a pak i s Pavlem a nechali jsme si poradit, kde jak bydlet a co hlavně vidět.
Tiger Airways létají na levnější terminál zvaný Budget, odtamtud jsme přejeli zdarma letištním autobusem na hlavní terminál, přestoupili na metro a za hodinu byli na hotelu. Hotel jsme si nechali poradit od Pavla (později jsme zjistili, že ve stejném bydleli i Amy s Antonem), který již Singapur několikrát navštívil. South East Asia Hotel patří k těm nejlevnějším, ale i tak nás stál $50 za noc (to v Laosu jsme bydleli i za $5 a mnohem luxusněji), holt rozvinutá zem. Jeho největší výhoda spočívala v jeho blízkosti od zastávky metra a hlavně byl prakticky uprostřed Singapuru - ke všem nejdůležitějším pamětihodnostem to bylo jenom kousek.
Do Singapuru se jezdí především nakupovat a centrem nákupů je Orchard Road, tou jsme začali jako první. Bylo příjemné se opět procházet po širokých chodnících, bez motorek a bez věčného očumování a pokřikování "Jů, jů, motrbajkjů?" Klimatizované obchody, čisté restaurace, ulice bez odpadků. Trošku nás pobavila místní veřejná doprava alias SMRT (Singapore Mass Rapid Transport), nápisy o rychlé a spolehlivé smrti nás míjely všude.
Po Orchard Road jsme zamířili k řece, k pěší zóně, tam, kde turisté vyjíždějí na projížďky lodí, kde stojí socha zakladatele Singapuru - sira Thomase Stamforda Bingleye Rafflese a kde se snoubí staré čínské domečky s novými štíhlými mrakodrapy. Po důkladné prohlídce nábřeží, sochy zakladatele a hlavně symbolu města - sochy lva Merliona stojícího na místě, kde sir Raffles poprvé přistál (Singapur znamená v malajštině Lví Město), jsme využili čínských stánků s občerstvením. Právě slavili nějaký svátek a po nábřeží jich stálo několik. Po jídle jsme se rozhodli zajít na točeného tygra (místní pivo) do jedné z mnoha restaurací, co stály na břehu řeky. Museli jsme kvůli tomu projít těsnou uličkou mezi restauracemi a jejich zahrádkami, každé dva kroky stáli naháněči a překřikovali se svými nabídkami.
Po džbánku piva jsme se vrátili metrem do centra a zašli do Bugis. To bývalo námořnickou vesničkou, kde se střetávala místní spodina, nedávno částečně vybouraná a částečně přestavěná na nákupní centrum. Na rozdíl od Ho Chi Minh, v Singapuru obchody zavírají poměrně brzy. Již v deset bylo skoro všude prázdno - šli jsme tedy spát.
Druhý den ráno (neděle) bylo opět všude mrtvo, zašli jsme do arabské čtvrti a nikde ani živáčka, podívali jsme se alespoň na sultánovu mešitu. Zkoušeli jsme se opět podívat do Bugis, ale protože tam spousta obchodů ještě ani neotevřela, jeli jsme rovnou na Orchard Road. Péťa si koupila hodinky (hodinky si v Singapuru kupuje každý), kabelku a boty u Bati. Po nákupu jsme jeli do Zoo.
Místní zoo nám doporučovali všichni, co už v Singapuru byli a s kterými jsme se před cestou radili. Navíc nám doporučovali zajít večer i na noční safari, které leží hned naproti zoo. Tak jsme se rozhodli obě rozptýlení zkombinovat. Máloco se dá v Singapuru srovnávat se Saigonem a zoo nebyla výjimkou. Kromě všech možných zvířat (která v zoo obvykle bývají), nás zaujalo, že některé méně nebezpečné druhy běhaly či létaly samostatně mezi návštěvníky (opičky, papoušci, antilopy) a další prováděly různé nacvičené ukázky pro návštěvníky (sloni, orangutani).
Unaveni zoo vydali jsme se na noční safari, což však nebyla nejšťastnější volba. Kromě toho, že jsme měli pekelnou smůlu a nestihli zpáteční autobus, se nic zajímavého nestalo.
Po zoo jsme se ještě stihli podívat do indické čtvrti, kromě tisíců a tisíců Indů, jsme nic jiného neviděli. Dali jsme si indickou večeři, singapurské pivo a šli spát. Druhý den ráno jsme jeli na letiště, utratili poslední singapurské dolary (chybělo nám 5 centů, prodavačka mávla rukou) a hurá domů, do Saigonu.
Singapur je městem zákazů, nesmí se zde jíst ani pít ve veřejných prostorách včetně metra. Za přecházení silnice mimo přechod hrozí vysoká pokuta, je zde zakázáno prodávat žvýkačky, nesmí se odhazovat odpadky na zem. Trestné je dokonce nespláchnutí na záchodě. Před několika lety zde byl americký teenager odsouzen k výprasku za vandalismus. Spoustě lidem se může přehršel zákazů příčit, měli by se podívat do Ho Chi Minh pro srovnání.
Příkazy slušného chování evidentně přinesly své ovoce, pamatuji se, jak jsem byl v Anglii překvapen, když lidi stáli na autobusové zastávce pěkně v řadě třeba přes tři ulice. V Singapuru takhle stojí, když čekají na taxi. A v Ho Chi Minh...
Singapur je město s koloniální minulostí. Zatímco jinde, se snaží na kolonialismus zapomenout, tady jsou všichni bývalí i současní koloniální páni ctěni.
Singapur je vysoce rozvinuté město, směle může konkurovat zbytku světa. Z důvodu omezení hustoty dopravy v centru, se za jeho projetí platí vysoké poplatky, ty jsou dokonce odstupňovány dle toho, jak moc která ulice je vytížena. Šetří dokonce papír na jízdenky, místo nich se v metru prodávají plastové karty na vícero použití, před jízdou si cestující musí kartu koupit v automatu, kde přesně zadá kam jede (platí se dle ujeté vzdálenosti), zaplatí jeden singapurský dolar depozit a při výstupu ji do jiného automatu vrátí a depozit získá zpátky. Dokonce i přestup v metru mají daleko sofistikovanější než v Praze, na jednom nástupišti se střetávají dvě linky různého metra, odpadá tak zdlouhavé pochodování tunely (jak jej známe z Florence).
Singapur je město se čtyřmi hlavními kulturami - čínskou, malajskou, indickou a arabskou. Dokonce mají všechny skupiny vyhrazeny své čtvrti. Ačkoli leží Singapur jen pár kilometrů od Malajsie (dříve byly dokonce chvíli ve federaci), drtivá většina obyvatel jsou Číňani. Kromě mateřských jazyků jednotlivých národnostních skupin, se používá k domluvě i dialekt angličtiny, také jinak zvaný Singlish.
Fotky ze Singapuru (první dvě jsou ještě z Petřiný třídy), jsou zde.

Hodina češtiny

8. září 2006 v 19:43
Mezi návratem Petřiných rodičů a naším výletem do Singapuru učila Péťa pár dnů češtinu. Zájem o ni projevilo třináct vietnamských studentů chystajících se v říjnu do Čech na vysokou. Jak moc se jí to povedlo se můžete přesvědčit zde.

Kambodža

8. září 2006 v 19:22
Po návratu z Hoi An si Petřiný rodiče udělali pár povinných výletů po okolí Saigonu, jako jsou tunely Cu Chi, chrám Cao Daistů (náboženství s dvěma miliony stoupenců, kromě Ježíše a Budhy uctívají i francouzského spisovatele Victora Huga) či farmy v okolí delty Mekongu. Zaletěli jsme se také podívat na Phu Quoc, byli jsme na něm již v dubnu s Pavlem a Janou, krásně jsme si tenkrát odpočinuli na palmových plážích u klidného rovného moře a těšili jsme se po všem to cestování na to samé.
Jaké však bylo naše překvapení, když Phu Quoc se nedal od toho dubnového vůbec poznat. Moře bylo rozbouřené s vysokými vlnami, pláž byla o několik metrů kratší, všechny restaurace, co tu minule stály na pláži, byly teď zavřené (ani nebylo místo, kam je dát), jedna s terasou dokonce pobořená. Navíc první den skoro jenom pršelo. Naštěstí jsme měli ubytování domluvené dopředu, jak jsme na místě zjistili, resort Tropicana byl jediný otevřený na naší pláži, naštěstí i s restaurací.
Na Phu Quocu jsme strávili dvě noci a vrátili se zpět do Saigonu. Hned druhý den jsme letěli do Siem Riep - malého města ve střední Kambodži, kousek od proslulých khmérských chrámů Angkor Wat. Ještě na letišti v Saigonu nás zkasírovali o letištní poplatky $14, bylo to poprvé, co jsme letěli z Vietnamu do zahraničí a doteď jsme o nějakých poplatcích netušili.
Letiště Siem Riep je úplně nové, zaplatili jsme si taxíka do centra a taxikáře se i zeptali, kde bychom mohli bydlet. Rovnou jsme se i domluvili, že nás večer odveze podívat se na Angkor Wat. Bydleli jsme na jedné z rušnějších ulic, i když se Saigonem se to nedalo srovnávat. Kambodža je co do velikosti asi poloviční, má však pouze sedminu obyvatel Vietnamu. Šli jsme na oběd, ačkoli existuje kambodžská měna (riel), všechny ceny byly uváděné v dolarech. Kuchyně byla dost podobná vietnamské, trochu šmrncnutá Indií a kari. I lidé byli dost podobní Vietnamcům, před několika sty lety byla Kambodža i jižní Vietnam jedno khmérské království. Vietnamci mají trochu víc šikmý oči, hlavně ti na severu, jižní Vietnamci mají zase stejně jako Kambodžani rozplácnutý nosy, těm zas chybí ty šikmý oči.
Taxík nás odvezl do Angkoru, nazývá se tak obrovská oblast bývalého hlavního města a chrámů, ze kterých se dochovaly více či méně zachovalé ruiny. Taxikář nás odvezl k pahorku, odkud měl být krásný výhled na Angkor Wat - asi nejznámější a nejzachovalejší chrám v oblasti. Vydrápali jsme se na pahorek i se zbytkem chrámu, nebylo však nahoře nic vidět - chrámy byly zarostlé džunglí. Trochu mi to připomínalo Babylon - tolik turistů z tolika různých zemí světa (ty asijské převažovaly) jsem pohromadě ještě neviděl.
Slezli jsme dolů a jeli do hotelu, večer jsme zašli do rušné turistické ulice se spoustou restaurací a barů na večeři. K večeři nám tančily tanečnice s různě prohnutými zápěstími a kotníky tradiční khmérské tance a kroutily se při velmi pomalých pohybech v barevných kostýmech. Vypadaly přesně jako dívky na reliéfech všude po chrámech Angkoru. Muzika se od vietnamské dost lišila, ani tance vietnamskou kulturu moc nepřipomínaly, vietnamské tance jsme totiž žádné nikdy neviděli a pochybuji, že nějaké mají.
Druhý den ráno začal naplno dvoudenní chrámový maraton. Taxikář nám domluvil svého švagra, který přijel v tuk-tuku a odvezl nás k chrámům. Švagr uměl trochu lépe anglicky, dalo se mu i rozumět, říkal, že má ženu a děti a kromě vození turistů ho živí malé rýžové pole. Nestěžoval si na život, pochvaloval si, že se v Kambodži žije teď lépe než dříve, akorát, že škola pro děti je drahá (asi pořízení povinných školních uniforem).
Nemá smysl detailně popisovat, co všechno jsme viděli - viděli jsme toho hodně. Nejdříve jsme jeli ke chrámu Bayon, pak se přemístili do starodávného města Angkor Thom, prý v něm svého času žilo až jeden milion lidí a dochovaly se pouze kamenné chrámy (právo žít v domech z kamene náleželo jen bohům), sochy a terasy. Celé dopoledne jsme se procházeli po chrámech, prolézali ruinami, šplhali do příkrých schodů a tlačili se s mraky turistů, mezi jednotlivými chrámy jsme popojížděli tuk-tukem. Po Angkor Thomu jsme zastavili na oběd a ačkoli jsme měli na odpoledne plánován zlatý hřeb Angkoru, totiž chrám Angkor Wat, přemýšleli jsme, zda-li nebudeme pokračovat až příští den - chrámů bylo opravdu hodně a my již byli unaveni. Nakonec jsme přeci jenom k Angkor Watu zajeli.
Angkor Wat je ze všech chrámů Angkoru největší a nejzachovalejší, Kambodžské království si dokonce jeho siluetu zvolilo na svoji vlajku. Je to nádherný chrám, za hlavní branou se skrývá dlouhý násep a za ním první čtvercová galerie s vysokými zdmi. Za první galerií je další vyvýšená, a na ní postavená další, přístupná pouze po dlouhých příkrých schodech. Nejvyšší galerie má pět věží, čtyři v rozích a pátou uprostřed, všechny věže ve tvaru lotosového květu. Rodiče už na nejvyšší galerii ani nešli, vyšplhali jsme se tam s Petrou sami. Petra pak ale měla problém po příkrých schodech slézt, raději si vystála frontu a sešla jižní stranou s dalšími turisty - tam totiž bylo přiděláno kovové zábradlí.
Při odchodu z Angkor Watu akorát zapadalo slunce a dokonce lehce poprchávalo, nad Angkor Watem se tak vyklenula duha. Nelitovali jsme, že jsme se pro Angkor War přeci jen rozhodli. Cestou zpátky jsme se ještě zastavili u osmirukého Buddhy, byla to totiž kdysi socha hinduistického boha Šivy, ale s příchodem budhismu mu nasadili hlavu Buddhy. Večer jsme zase zašli na večeři do rušné turistické ulice, tentokrát jsme na tanečnice nešli a zůstali dole na ulici.
Druhý den jsme jeli opět na chrámy, nejprve na vzdálenější chrám z růžového pískovce, později na menší chrámy kolem Angkor Thomu. Chrámů bylo mnoho a zážitek to byl úžasný, některé chrámy byly opravené či se právě opravují, jiné naopak zůstaly tak, jak si je příroda vzala - kamenné stavby prorostlé obrovskými kmeny staletých stromů. Také jsme cestou zpátky potkali několik malých opiček, místní děti zde prodávaly turistům kousky banánů a ti jimi opičky krmili, my jsme si žádné banány koupit nestačili, opičky je totiž dětem ukradly.
Odpoledne jsme již jeli zpátky do města, zašli na oběd, nakoupili několik suvenýrů (např. tričko s obrázkem Angkor Watu nebo dřevěné sošky Buddhy), dokonce i místní tržnice byla oproti té saigonské prázdná. Večer jsme čekali na zpožděné letadlo a pozdě v noci se dostali zpátky do Ho Chi Minh.
Ačkoli jsme věděli, že chrámy Angkoru budou něco výjimečného, skutečnost předčila očekávání, byli jsme překvapeni, jak moc výjimečné jsou. Kambodža je oproti Vietnamu klidné místo, a až na pár drobností se nám tam líbilo.
Fotky z Kambodži jsou zde.

Hue a Hoi An

4. září 2006 v 17:36
Ráno po návratu z Nha Trang, přiletěli Petřiný rodiče do Hanoje a Petra se je tam vydala přivítat. Podívali se na stejná místa, o kterých jsme již psali předtím (Hanoj, Ha Long Bay) a po třech dnech odletěli do Hue, malého města ve středním Vietnamu. Já si vzal dovolenou a letěl tam za nimi ze Saigonu.
Hue bývalo císařské město a až do roku 1945 (do převzetí moci komunisty na severu) v něm sídlil císař. Bydleli jsme v turistické části, kousek od centra, z kterého vedl most přes řeku. Na druhém břehu se pak rozkládá zakázané město - Citadela , ve kterém dříve bydlel císař i se svým služebnictvem a obyčejní smrtelníci tam nemohli. Oproti Hanoji i Saigonu je Hue klidné, provinční město, díky svým starobylým památkám patří na seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Dopoledne jsme se byli podívat na druhou stranu řeky, do Citadely. Kromě hradeb se dochovalo několik chrámů, císařská knihovna a další stavby. Po procházce po Citadele jsme dostali takovou žízeň, že jsme si sedli na ulici na pivo, a i když to bylo hodně hodně lidové, pivo bylo dobré, točené a hodně studené. Odpoledne jsme pak jeli na výlet na hrobky dynastie Nguyen. Jelo se asi hodinu lodí po Voňavé řece. Loď zastavila uprostřed ničeho, sotva jsme se vydrápali na břeh. Za křovím byla malá vesnice a v ní několik dychtivých motorkářek, které nás slibovaly odvézt až k hrobkám. S touto variantou jsme původně vůbec nepočítali, posádka lodi nám před nástupem nesdělila, že loď nás až k hrobkám nezaveze. Ani rodiče nebyli zrovna na jízdu motorkou připraveni, navíc si motorkářky řekli 160 tisíc dongů za odvoz tam a zpět, což byla cena od Saigonu předražená tak pětkrát. Neměli jsme však jinou možnost, Péťa cenu usmlouvala na 140 tisíc a jelo se.
Hrobky byly opravdu krásné, škoda, že jsme měli na ně tak málo času. Stály uprostřed háje starých a vysokých stromů. Našli jsme hrobky císaře, jeho první manželky i jeho stovek konkubín. Císař byl prý maličký a neplodný, malé sebevědomí si kompenzoval harémem. U hrobek jsme se zdrželi něco přes hodinu, motorkářky nás odvezly zpět (asi 3 kilometry), nasedli jsme na loď a jeli zpátky. Cestou jsme ještě zastavili u vysoké pagody, byl od ní krásný výhled na řeku.
Druhý den jsme koupili pár pohledů a hurá na vlak do Danangu. Byla to naše premiéra, rodiče holt chtěli vyzkoušet všechno. Na nádraží se tlačilo asi tři krát víc Vietnamců než obvykle, vlak měl jenom půlhodinu zpoždění a byl nejen plný, ale i dost špinavý, místo klimatizace několik větráků, všude spousta odpadků, okna zamřížovaná, depresivní pohled. Je pravda, že za studií jsem jel asi dvakrát podobně špinavým vlakem. Měli jsme místenky, 100km stálo 37 000 dongů (asi 50 Kč) a to jsme netušili, že dostaneme i oběd. Opravdu nám umaštěný zřízenec přivezl na umaštěném podvozku umaštěnou krabičku a v tom bylo - hádejte co? Rejže s masem přece. Servis jak z Vietnam Airlines, jenom umaštěnější. Těch 100km jsme prosvištěli asi 20km/h a to jsme ještě co chvíli stáli a dávali přednost protijedoucímu vlaku. Ve Vietnamu je od severu na jih jenom jediná jednokolejná trať. Cestou do Danangu nabral vlak další hodinu zpoždění, byli jsme rádi, když jsme se konečně vypotáceli ven.
Už na nás čekal luxusní terénní vůz, odvezl nás asi 30km do Hoi An - malého, starobylého městečka plného švadlen a krejčích.
Hoi An je dost turistické, ale je maličké a pěkné. Oproti Saigonu a Hanoji taky balzám na duši a uši. Večer po příjezdu jsem se šli projít a na večeři k řece. Petra koupila troje korálky za 20 000 dongů, které nabízely dvě asi desetileté holčičky. Původně je nabízely asi třikrát dráž. Druhý den jsme vyrazili na celodenní výlet, nejprve do My Son, pak se podívat na Mramorové hory a pak na China beach.
My Son jsou ruiny asi deseti Chamských chrámů rozprostřené po dlouhém údolí. Chamové je stavěli mezi 4. a 14. stoletím a pohřbívali zde své krále a národní hrdiny. Ačkoli chrámy přežily devět století, Vietnamsko-americká válka je prakticky srovnala se zemí. Vietcong si v nich vytvořil své sídlo a američané jej vybombardovali. Co nezničily bombardéry, dokončili ženisté. Z některých chrámů tak zbyla jen hromada sutin.
Po My Son jsme přejeli k Mramorovým horám. Je to několik kopců, kde Vietnamci těžili mramor a vyráběli z něj všechno možné, hlavně sochy. V okolí Mramorových hor je tak všude spousta kameníků, a obchodů s mramorem, poslední dobou však sochají hlavně z dovezeného mramoru, protože by jim tam za chvíli žádný nezbyl. Mramorové hory jsou otevřeny pro turisty. Po, ve skále vytesaných, schodech jsme se s ostatními Vietnamci vyplahočili až k několika jeskyním. V jeskyních byli opět vytesány sochy, v té největší celý chrám.
Po Mramorových horách jsme přejeli k China beach - ta je známá snad jen tím, že se zde během války rekreovali američtí vojáci. Pláž byla docela pěkná, ale rozbouřená, nejdříve jsme dali oběd, pak jsme se chvíli cákali ve vodě a jeli zpátky do hotelu.
Hoi An je známý velkým množstvím švadlen a obchodů s látkami, ani my jsme nebyli výjimkou a pořídili si novou garderobu. Paní Oudesová si nechala ušít sukni, já košili a kalhoty, Petra moc hezké letní šaty.
Další den jsme se už jenom procházeli po Hoi An, posedávali po kavárnách, popíjeli jejich točené pivo či vietnamské koktejly a nasávali atmosféru. Ačkoli je Hoi An o dost menší než Hue, je zde více věcí k vidění, má mnohem hezčí atmosféru a působí příjemněji. Doufáme, že se sem ještě někdy vrátíme.
Fotky z Hue jsou zde. Fotky z Hoi An zde.

Účastníci zájezdu

4. srpna 2006 v 16:18
Po červencových releasech, následoval firemní team-building, kolegové ho dostali za odměnu a také je to ve Vietnamu zvykem. Vzhledem k tomu, že většina Vietnamců v životě nevytáhla paty z ulice, kde se narodili, případně z města, kde žijí, rozhodlo se, že se pojede do Nha Trang, které není úplně blízko (takže si jej Vietnamci sami nedopřejí) a navíc je mezi Vietnamci hodně oblíbený, jezdí jich sem celé zájezdy. My s Petrou jsme v Nha Trang již byli, takže jsme uvažovali, zda-li se máme team-buildingu vůbec účastnit, zvlášť, když si jej měla Petra hradit sama (3 dny, 2 noci za $200). Navíc, z výletu jsme se měli vrátit v neděli v pět hodin ráno, ale Petře už v 6:30 letělo letadlo do Hanoje za rodiči. Nechtěl jsem však Petru nechávat dvě noci samotnou a zároveň jsem se nechtěl team-buildingu vzdát (i když mi to Hung doporučoval), přeci jenom, jedna z mých rolí v Saigonu je i zprostředkování komunikace a tmelení týmu, takže jsme se rozhodli, že zpátky poletíme letadlem dřív a na výlet pojedeme.
Byl to zážitek, zpětně nelituji. Trochu mi to připomínalo organizované zájezdy ROH z komunistických časů, žádný prostor pro individualitu, navíc vše s vietnamským výkladem. Letěli jsme ve čtvrtek v 6:30 ráno ze Saigonu. Už na letišti jsme dostali umělohmotné kšiltovky, které nám byly malé. Jak jsme se rozhlédli po hale, viděli jsme podobných skupin s kšiltovkami víc, bylo nám to hned jasné, když na výlet s cestovkou, tak jedině s kšiltovkou. Let byl v pohodě, z letiště jsme ihned vyjeli na snídani, a po snídani do přístavu a na loď. Byl to podobný výlet, jako jsme již absolvovali v Nha Trang dříve, vypluli jsme k ostrovu a ke korálům, kde kolegové na sebe natáhli plovací vesty a naskákali do vody. Na lodi jsme se převlékali stylem, že jsme přeskákali do zadní části lodě a ostatní se decentně chvíli nekoukali (zato koukali z ostatních lodí, ale toho jsme si všimli až po převlečení). Já jsem měl rýmu a navíc jsme si všimli, že lodi jaksi chybí schůdky, nebylo jak se vyškrábat nahoru, raději jsme s Petrou plavat nešli. Koupali se stejně jenom chvíli a vylézali z lodi jako opice (jinak to bez schůdků ani nešlo), stejně se však většina poškrábala. No nic, jelo se dál.
Přistáli jsme u ostrova, kde už jsme také byli, šlo se na oběd. Po obědě se kolegové zase koupali, my jsme předchozí noc moc nespali (já pro začínající rýmu a Petra pro vedro) a usnuli v lehátkách, celé pobřeží totiž bylo poseto altánky, s cca deseti lehátky v každém altánku a daly se pronajmout k odpočívání, všude samozřejmě spousta Vietnamců. Petra se už těšila na hotel, byly dvě odpoledne a původně jsme na něm měly již být.
Naštěstí jsme brzy vypluli. Původně jsme mysleli, že do přístavu a hotelu, loď však zamířila k obrovskému, z dálky viditelnému korábu, ukotvenému u dalšího ostrova. Koráb byl celý z betonu a kolem něj bylo postaveno podobných betonových, barevně natřených okras víc, jako třeba obrovská ryba, obrovská langusta, obrovská škeble, apod. Petra začala být zoufalá, skutečně potřebovala do hotelu, ze zlosti přešla do rezignace. Začali jsme si z toho dělat legraci a pořizovat snímky do galerie vietnamských kýčů. V korábu bylo umístěno mořské akvárium se spoustou ryb, rybek i rybiček, paryb, korálů a jiných mořských živočichů. Viděli jsme žraloky, želvy, mořské okurky (vypadají jako lejna), sasanky i rybičku Nemo. Před odchodem jsme ještě Petře koupili i maličké perlové náušnice, perly se tu totiž všude pěstují a vyjdou hodně, hodně levně, takže akvárium bylo nakonec asi nejlepší částí dne.
Od korábu jsme konečně zamířili do hotelu. Měli jsme původně obavy, jak bude hotel vypadat. Naše obavy se naštěstí nepotvrdily, hotel byl lepší než jsme čekali a než běžně bydlíme. Byl čistý, tichý, tmavý a chladný, dobře vybavený. Po sprše byla večeře, po večeři šli kolegové hrát karty, my jsme pro únavu usnuli už v devět večer.
Snídaně byla ráno v šest, v sedm se jelo na další výlet. Jeli jsme asi 100km (cca 2 hodiny) k malému přístavu, kde jsme přestoupili na loď a pokračovali projížďkou po zálivu posetým ostrůvky. Zakotvili jsme opět u korálů, kolegové natáhli vesty a naskákali do vody. Tentokrát loď měla schůdky, takže jsme se rozhodli vykoupat i my. Kolegové a průvodce zřejmě dostali z našeho předchozího nekoupání pocit, že neumíme plavat (Vietnamci totiž běžně plavat neumí, kolega Hoa plave krásnou čubičku - v plovací vestě), dokonce se mě na to ptali. Když Petra stála u okraje lodi a chystala se tam skočit (považte bez vesty), průvodce se jí starostlivě přeptal, zda-li plavat umí. Když přisvědčila a skočila tam, průvodce se obdivně vyjádřil k Petřinýmu stylu, prý výborně plave.
Korály byly pěkné, škoda jen, že nám rozdali levné dětské brýle a děravé šnorchly, potápět se s tím nedalo. Po chvíli jsme zase vylezli a pokračovali dál.
Zastavili jsme u jedné zátoky, nebyl tam přístav, museli jsme přestoupit na vor a z voru do mělké vody a přebrodit se na břeh. Byl tam nesmírný klid, jenom pár rybářských chatrčí, pár loděk, neotravující děti, rybáři, mělká a teplá voda, písečná pláž, kokosové palmy, rovná hladina, vietnamský ráj a my. Kolegové hráli na pláži fotbal, my s Petrou jsme celou dobu strávili v mělké vodě, byla to nádhera. Asi za hodinu nás zavolali na břeh, podávaly se vařené mořské plody - chobotnice, sépie a hlavně mušle. Petra do toho nešla, ale já jsem neodolal a nechal si poradit, jak z mušle párátkem vydolovat malé zvířátko a sníst ho. Dokonce jsem si jednu ulitu nechal na památku, mořské plody je jedna z báječných dobrot, co jsme se naučili ve Vietnamu jíst.
Po mušlích jsme pokračovali koupáním, pak jsme přejeli do jiné zátoky na oběd a po obědě zpátky do přístavu a autobusem 2 hodiny do města. V Nha Trang jsme se zastavili u zbytků asi tří khmerských chrámů. Jde o asi tisíc let starou kulturu Khmerů, která byla ovlivněna Indií, hinduismem a budhismem. Stavěli po celém jižní Vietnamu a Kambodži chrámy z cihel, jejichž zbytky se dochovali až doteď, nejznámější komplex je kambodžský Angkor Wat.
Při focení u chrámů se mi stala (spíš nemilá) příhoda. Tři lidé se se mnou chtěli fotografovat. Nejdříve se mě pokoušeli oslovit dva mladíci, ale nerozuměl jsem jim. Když si všimli, že komunikuji s Hungem, zeptali se přes něho, zda-li se se mnou mohou vyfotografovat. Souhlasil jsem, jeden se postavil vedle mě, chytil mě za ruku a druhý vyfotil. A pak ještě jednou a obráceně. Když jsme se pak vrátili k autobusu a čekali na ostatní, sedl jsme si na schody a opět, přišel už dospělý muž, posadil se vedle mě a nechal se se mnou vyfotografovat. Inu tak.
Po chrámech jsme jeli hned na večeři, pak do hotelu a na kola. Tedy na kola, původně jsme si měli s kolegy půjčit dvojkola, když jsme ale v půjčovně zjistili, že i po vytažení sedátka až nahoru, je nám kolo malé (Petra se kopala kolenem do řídítka), navíc řídítka byla povolená a ještě taková drobnost, že kolo nebrzdilo, rozhodli jsme se raději pro pěší procházku. Noční Nha Trang je asi zajímavější než ten denní, všude je hrozně živo, na pláži stálo pódium, u něj spousta Vietnamců na motorkách a na něm zpívající děti - asi školní představení, měly moc pěkné kulisy. My jsme se chvíli procházeli po Nha Trang a zapadli jsme na zahrádku kavárny, byla plná stromů a rostlin a všude stříkala voda. Dali jsme si pivo a po něm dva vietnamské koktejly - vietnamský rum s limetkovým džusem. Z vedlejší budovy k nám doléhaly dunivé zvuky diskotéky, zvedli jsme se a zašli tam. Byli jsme tam jediné bílé huby, okamžitě se seběhli číšníci a spolu s hosty na nás zírali. Chvíli jsme tancovali, Petra byla po rumu dost v náladě.
Třetí den jsme jeli na výlet k vodopádům. Kolegové byli již unaveni z předchozích výletů a naštěstí nezpívali. Samotná cesta k vodopádům byla zajímavá (jak jsme zjistili u vodopádů, tak zajímavější než vodopády), jelo se zelenou krajinou, v nížinách byla rýžová políčka a okolo vysoké hory, domů jenom málo, všude palmy, divoké banánovníky, sedláci, děti. Nebyl by to Vietnam, aby si vodopády jeho obyvatelé neupravili - vodopády byly umělé. Každopádně to je oblíbené místo, za dobu, co jsme tam byli se všude nahrnula spousta Vietnamců, oblečení se koupali ve vodopádech, dělali si piknik a bordel. I naše sekretářka Linh do vody skočila oblečená, tady se s koupáním nedělají takové cavyky.
U vodopádů jsme strávili asi 2 hodiny, naobědvali se, podívali se na prasečí závody a jeli zpátky. Na hotelu si rychle zabalili a jelo se na bahenní lázně. Na ty jsme se těšili nejvíc, bohužel, moc jsme je nestíhali, už jsme brzy letěli zpět do Saigonu. Lázně byly venkovní, kopec posetý malými bazénky, každá skupinka si vlezla do jednoho a zřízenec jej naplnil řídkým bahnem. My jsme se koupali sami jenom s Petrou, ostatní se koupali v jiných. Tam jsme strávili patnáct minut, osprchovali se a přemístili se k horkým střikům - úzká chodbička, ve které z obou stran stříkala spousta horkých pramenů. Tam jsme strávili jenom chvíli a přemístili se do termální koupele. Do většího bazénku s horkou minerální vodou jsme tentokrát vlezli všichni i s kolegy. To byl poslední zážitek, v bazénku jsme s Petrou strávili jenom chvíli, museli se osušit a rychle taxíkem na letiště. Kolegové se vraceli domů vlakem, my potřebovali být v Saigonu dříve, protože Petře přilétali rodiče.
Výlet se mi celkem líbil, spíš bych mu vytkl, že nebyl dotažený, chyběly mu detaily, které celkový pocit dost kazily, jako chybějící převlékárny, chybějící ručníky, chybějící schůdky, nedostatek času v bahenní lázni, atd. Také nás celkem frustrovalo, že všechny informace byly ve vietnamštině a někdy jsme netušili, co jdeme vlastně dělat, kde máme v kolik být, atd. Petře se nezdála především cena (neměla ho na rozdíl od ostatních zadarmo), za $200 dolarů se dá pořídit asi i lepší zážitky, na druhou stranu, zažili jsme, co by zahraniční turisté nezažili. Takže nelituji.
Fotky jsou zde.

Ve znamení Radoše

26. července 2006 v 4:59
Týden od pondělí 10. července se děl jen ve znamení Radoše. Přiletěl hned v pondělí ráno i se ženou Karlou, sešli jsme se po obědě u Radoše na hotelu, bydleli v pětihvězdičkovém Caravellu. Pobyli tu šest dnů a celou dobu jsme řešili především pracovní věci, akvizici od Mercury, novou roadmapu, plány na další půlrok, odměny, lidi, office, Hunga i mě, prostě všechno. Schůzka byla přínosná, alespoň pro Saigon office, doufám, že si Praha víc uvědomí problémy i úspěchy Saigonské pobočky.
Hung se chtěl před Radošem ukázat a přesně dle Vietnamského zvyku o prestiži, nešetřil a uvolnil (poměrně dost vysoký) budget na zabavení Karly - Radoš prakticky pořád jenom pracoval. Petra byla volná, angličtina i aranžování květin jí už skončily a vyučování češtiny ještě nezačalo, navíc sekretářka Linh neumí prakticky mluvit anglicky (osobně s ní komunikuji posíláním zpráv z počítače, ačkoli sedí 2 metry ode mě), takže průvodkyní Karly se měla stát Petra. Hung jí i vytiskl nějaké prospekty a nabídky ze Saigon Tourist, místní předražené cestovky, ale Petra sama věděla, kam by Karlu měla vzít. Chtěla jí vzít hlavně na masáže, manikúry, pedikúry, kavárny, restaurace a nákupy, kam sama ráda chodí, bohužel, Karla je z jiného těsta než Petra, nepochopila, že Asie je o užívání si a o péči těla a Petře se jí na žádnou masáž přesvědčit nepodařilo. Navíc Karla dostala od Radoše podobný úkol jako Petra od Hunga, takže nakonec Petra z budgetu utratila jenom desetinu. Aby si zlepšila náladu, zašla si na masáž sama a za svoje.
Každý den jsme chodili do jiné restaurace či baru, my jsme je vzali samozřejmě na místa, kam sami chodíme (vietnamská, pěkná a moc dobrá restaurace Ngon i indická restaurace Tandoor), a Hung nás vzal na další místa, takže díky Radošovi jsme Saigon o něco víc poznali, mimo jiné jsme byli i v Saigon Saigon baru nad Caravellem odkud je pěkný výhled na centrum Saigonu, či na ukázce tradiční vietnamské hudby (zašli jsme k hudebníkům domů). Protože jsme s Hungem a Radošem pracovali i po večerech, Petra neodolala Karlině nabídce a šly se vykoupat do hotelového bazénu.
V rámci Radošovy návštěvy se konal i firemní večírek v české restauraci Hoa Vien. Radoš se chtěl před kolegy předvést, samozřejmě po svém. Objednal si vysoký třílitrový válec piva a celý ho k úžasu ostatních vypil. Přidal k tomu pár piv normálních a jelo se na Karaoke. Kolegové nejsou zvyklí trávit večery po hospodách, tady se jde typicky v šest na večeři, v osm na Karaoke a v deset jsou už lidi doma. Radoš plánem trochu zahýbal a v Hoa Vien jsme byli až do deseti. Kolegové se sice snažili zůstat loajální, ale do konce vydržela jenom polovina. Cestou na Karaoke Radoš jel s Hungem, ten řídil a protože Hung váží 47 kilo i s botama a Radovan třikrát tolik, nadzvedávalo se jim přední kolo. Naštěstí to bylo pouze 300 metrů, Hung se mi ráno přiznal, že si z toho "veselého" přesunu nic nepamatuje.
Na Karaoke už nic zajímavého nebylo, Radošovy oblíbené Rammsteiny neměly, zpívaly se jenom Vietnamské cajdáky. Petra se trochu rozjela a přidala pár anglických.
Radoš projevil přání ochutnat něco exotického, hada jedl už minule, tentokrát byl na řadě pes. Psí maso se jí hlavně na severu, když jsem říkal kolegům, kam se chystáme, všichni se šklebili, ale Hung je z Hanoje (jak o něm v dobrém říká Radoš - sedlák z Hanoje) a zná v Saigonu psí restaurace. Sice nám to nedoporučoval (ale spíš kvůli kvalitě těchto restaurací), přesto jsme tam zašli. Restaurace byly ve východní čtvrti za univerzitou, bylo jich tam několik pohromadě, naháněči nás obklopili hned co jsme vystoupili z taxíku.
Restaurace byla opravdu lidová, ale už jsme jedli v lidovější. Hung objednal asi čtyři druhy jídel, všechny připravené ze psa. První přišla roláda, nakrájené psí kousky napěchované a zalité rosolem. Další byl psí guláš, maso sice bylo křehké, ale některé kousky dost tučné (tlustého psa jsme ve Vietnamu ještě nepotkali, kde se tu vzal?), další byly ledvinky a jatýrka a poslední psí klobásky, což Radoš komentoval slovy: Psí hovna jsem ještě nejedl.
Psí maso mi nevadilo (ale ani zvlášť nechutnalo), každopádně chutnalo dost jinak než hovězí nebo vepřové. Největší problém jsem měl si představit, čím se ten pes asi živil, hádám, že ve Vietnamu ledasčím. Petra potřebovala tři skleničky rýžové pálenky, než snědla první sousto.
Evidentně jsou Radoš s Karlou skromní turisti. Radovan neměl moc času na zajímavosti, které jsme mu doporučovali (byly dál ze Saigonu), chtěl vidět jenom něco poblíž a ačkoli jsme jej od toho zrazovali, vydali se do delty Mekongu, Cu Chi i Vung Tao (viz naše předchozí příspěvky) a překvapivě, všude se jim líbilo (to Vung Tao mě překvapilo nejvíc, ale my tam byli o víkendu, možná proto ten rozdíl). Asi jsme tu za ten půlrok zpohodlněli.
Jenom krátká poznámka, dnes ráno nám Tony Zindale (Mercury CEO) poslal firemní mail, z kterého vyplývá, že už zase měníme firmu. Když jsme přijeli s Péťou začátkem roku do Vietnamu, pracoval jsem pro Systinet Corporation. Týden na to nás koupila Mercury a už jsem byl v "Systinet, a Mercury Division". Dnes ráno Mercury koupilo HP (viz tato zpráva) a už pracuji pro Hewlett-Packard. A to jsem se ze Saigonu ani nehnul.
Fotky zde.

Do you Google?

9. července 2006 v 18:41
Kdo není na Googlu, ten jako by nebyl. My jsme a to i na Google mapě. Tady se můžete přesvědčit. Najdete tam, kde přesně leží místa o kterých píšeme na tomto blogu.

Mui Ne

14. června 2006 v 18:50
Pétě skončila angličtina a my si chtěli po zážitku z Vung Tao odpočinout. Rozhodli jsme se jet do Mui Ne, a to hned následující víkend. Už jsme zde byli koncem ledna, zamluvili jsme si tedy pokoj ve stejném resortu. Cena ubytování i autobusu byla oproti hlavní sezoně poloviční. Strávili jsme tu čtyři dny, četli jsme knihy, koupali se v moři, opalovali, jedli v restauracích. Pláž byla prázdná a čistá. Rádi bychom sem jezdili pravidelně.
Fotky jsou zde.

Vung Tao

14. června 2006 v 18:31
Pokud se někdo chce na víkend podívat k moři, nejbližší pláže ze Saigonu jsou ve městě Vung Tao, asi 100km daleko. Na Vung Tao jsme slyšeli samé špatné reference, až na jednu. Petřin učitel angličtiny, Peter, se tam byl na jeden den podívat a byl spokojený. Všichni ostatní nás odrazovali s tím, že zdejší pláže jsou špinavé a s Mui Ne nebo Nha Trang se nedají srovnávat. Jelikož je to ze Saigonu opravdu kousek, nedalo nám to a vydali jsme se na výlet.S přáteli je větší zábava, proto jsme s sebou vzali rovnou čtyři: Janu s Pavlem a Amy s Antonem. Každou hodinu vyplouvá ze Saigonu rychloloď a cesta trvá pouze hodinu a půl. Někteří z našich spolupasažérů byli vybaveni taškami s jídlem a krabicemi piv, chystali se na piknik. Problémy nedaly na sebe dlouho čekat, první problém, když jsme vystoupili z lodě. Amy předpokládala, že budeme rovnou pokračovat do 30km vzdáleného Long Hai, o kterém slyšela, že je mnohem lepší, než Vung Tao. Když toto navrhla, Pavel namítl, že je to naprostý nesmysl, a že zůstáváme na místě. Z nás byla ve Vung Tao pouze Jana, ta však netušila, kde přesně. Nasedli jsme tedy do taxíku a nechali se vozit asi čtvrt hodiny kolem pobřeží s tím, že uvidíme krásný hotel na prázdné pláži, ve kterém bychom prožili klidný víkend. Za chvíli ovšem přišla studená sprcha, tedy spíše nám na čele vyrazil studený pot. Špinavá pláž se hemžila tisícem Vietnamců a stejné množství se cachtalo ve vodě. Všichni nás pozorovali, jakoby nikdy bílého neviděli. Asi ani neviděli, ale na to už jsme si zvykli. Až do této doby jsme si mysleli, že se Vietnamci za sluníčka nekoupou, v Nha Trang i Mui Ne vylézali na pláž až před setměním.Nasedli jsme zpět do taxíku a jeli dál. Další místo bylo ještě horší, k Vietnamcům se přidal nesnesitelný smrad. Jana s Pavlem vypadali spokojeně, jen Amy s Antonem krčili nosíky. Lehce jsme znervózněli, takto jsme si víkend nepředstavovali. Začali jsme se dohadovat. Chvíli anglicky, to nerozuměla Jana, chvíli česky, to nerozuměli Amy s Antonem. Jeden hodný Vietnamec, který mluvil anglicky, nám potvrdil to, před čím nás v Saigonu již varovali, ve Vung Tao prázdné pláže nejsou.
Jana, která nemluví anglicky, se mezitím domluvila s řidičem taxíku (s angličtinou byl na tom podobně), že nás za 30 000VND doveze ke "krásnému hotelu s bazénem pro cizince". Sice jsme Janě moc nevěřili, ale v tom vedru jsme klimatizovaný taxík uvítali. Taxík nás odvezl asi 200 metrů, taxametr ukazoval 15 000VND. Hotel tam sice byl, i s bazénem, ale stál přímo uprostřed pláže a byl obklopen tou tisícovkou Vietnamců.
Vzpomněli jsme si, že Peter sice Vung Tao chválil, ale nepřespával tu a na pláži také nebyl. Navrhl jsem tedy, že pojedeme do centra do nějaké pěkné restaurace, dáme si něco dobrého k jídlu a k pití a v klidu rozhodneme, co dál. Nasedli jsme už počtvrté do taxíku a vyrazili směr centrum. Když jsme byli asi v půli cesty, Pavel zahlásil stop, jsme v centru. Taxík jsme opustili a rázem nás odchytl Vietnamec na motorce a posunky ukazoval, kterým směrem je restaurace. V centru jsme samozřejmě nebyli, ale k jedné "restauraci" jsme došli. Podle obličejů Antona a Amy bylo jasné, že je to jejich první návštěva v pravé (rozuměj opravdové) vietnamské "restauraci". Oproti české čtyřce se lišila tím, že měla plastové židle a umělohmotné ubrusy. Bylo nesnesitelné vedro, naše zoufalství dosáhlo vrcholu.
Rezignovaně jsme vstoupili dovnitř. "Klimatizovaný" salonek jsme s vděkem odmítli, to už bylo přeci jenom moc. U vrchního jsme si objednali pouze lahvové pivo, divil se, že v poledne nemáme hlad. Naše diskuze pokračovala jako před tím, chvíli anglicky, chvíli česky. Jedna varianta byla pokračovat do Long Hai, druhá zůstat ve Vung Tao, třetí zůstat tam, kde jsme byli a večer se vrátit do Saigonu. Ani na jedné jsme se všichni neshodli. Nám a Amy s Antonem se nejvíce líbila varianta Long Hai, ovšem Pavel s Janou toto rezolutně odmítli s tím, že už tam byli a že ví, že to tam vypadá úplně stejně. Nakonec jsme se rozdělili. Jana s Pavlem zůstali, my s Amy a Antonem pokračovali dál do Long Hai. Komické na tomto rozuzlení bylo, že původně chtěli Jana s Pavlem strávit víkend v Mui Ne, ale kvůli nám změnili plán.
Našli jsme taxík a za půl hodiny jsme byli na místě. Ti dva měli pravdu, vypadalo to tam stejně. Ba ne, Vietnamců tam byly pouhé stovky. Na jedné straně ulice byla dlouhá pláž, na druhé straně "luxusní vietnamský hotel" s bazénem. První jsme vyzkoušeli bazén, byl stejně špinavý, jako náš pokoj. Vyrazili jsme tedy na pláž. Nevím, jestli jsme rezignovali, nebo jsme si nakonec zvykli, ale po zbytek víkendu se nám na pláži líbilo, na množství Vietnamců nehleděli a nakonec se shodli, že to nebyl tak špatný výlet. Ale opakovat ho nebudeme. Od Jany ještě přišla zpráva, že si nakonec našli pěkný hotel, kousek od poloprázdné pláže, jenom moře bylo plné pytlíků...
Fotky k nalezení zde.

Hanoj, Ha Long Bay, Nha Trang

5. června 2006 v 18:13
Na čarodějnice před 31 lety projely tanky severního Vietnamu branou vládního paláce v centru Saigonu a definitivně tak ukončily Americko-Vietnamskou válku. Z vládního paláce se stal palác sjednocení a 30. duben je svátkem sjednoceného Vietnamu. 1. máj se zde samozřejmě také slaví, takže všichni Vietnamci (včetně nás) měli 2 dny volna k víkendu navíc. Na zbytek týdne jsem si vzal dovolenou a odletěli jsme s Péťou, Amy a Antonem do Hanoje. Původně jsme chtěli letět do Dalatu, ale než jsme se rozhoupali, všechny letenky již byly vyprodány. Třicátým dubnem totiž začíná ve Vietnamu místní turistická sezona a všichni Vietnamci netouží po ničem jiném než vypadnout kamkoli, kde není vedro, což lze jedině do Dalatu, který je v horách a je tam příjemných 25 stupňů. Na druhou stranu k moři, za sluncem, či se opalovat nikdy neletí.
Letěli jsme v sobotu brzo ráno a po dvou hodinách přistáli v Hanoji. Taxíky do centra mají stanovenou cenu $10, my jsme měli štěstí - dva taxikáři se kvůli nám začali hádat a díky tomu nás to stálo jenom $8. Vysadil nás v centru (ve Staré čtvrti) u malého hotelu, jehož majitel nás okamžitě odchytl a za $15 ubytoval. Vyrazili jsme na obhlídku Hanoje, teplota byla tak o 8 stupňů níž než v Saigonu, takže jsme se po čtyřech měsících mohli procházet a nemít mokrou košili. Prošli jsme několik uliček, v každé prodávali něco jiného, vždy všichni prodejci téhož pěkně u sebe. Podívali jsme se na gotický kostel, obešli jezero a usadili se do restaurace, kde jsme se rozhodli, že si uděláme také výlet do Ha Long Bay (Dračí zátoka). V neděli jsme si přivstali, abychom stihli strýčka Ho, k dispozici veřejnosti je pouze do 11 dopoledne, pak ho musí oprašovat. Navíc každý podzim tráví strýček Ho v Rusku, dělá to dobře jeho pleti a dostane i nový kabát.
Před mauzoleem stála asi kilometrová fronta, navíc jsme museli odevzdat foťáky a mobilní telefony (já i svého palma) do úschovy - v mauzoleu se nesmí fotit. Dali nám tašku, kam jsme tohle všechno měli schovat a odevzdat ji u dalšího okénka. Nic jsme nikam schovávat nechtěli, mobily jsme si dal zpátky do kapsy a foťák si Péťa dala do tašky. To samý Amy s Antonem. Zařadili jsme se do fronty, naštěstí rychle postupovala. Těsně před mauzoleem stáli strážní, kteří si občas nějakého turistu vybrali a prohledali. Vybrali si Petru s Antonem. Petra ukázala tašku, naštěstí však schovala foťák do kapsy na zip a strážnému ukázala jenom prázdné pouzdro. Anton takové štěstí neměl, strážný mu našel mobil a i když fotit neumí, vstup mu zakázal, takže strýčka Ho neviděl.
Mauzoleum bylo klimatizované a hodně tmavé. Strýček ležel v prosklené vitríně, kolem něho stáli čtyři vojáci v parádní uniformě, další strážní stáli u turistů a postrkovali nás honem honem dál (už vím, proč ta fronta tak rychle postupovala). Ho Chi Minh sice nevypadal nic moc zdravě, žlutější víc než běžný Vietnamec, takový trochu dozlatova. Na to, že je skoro 40 let po smrti však v báječném stavu.
Venku jsme byli rychle, Anton už na nás čekal. Prošli jsme se ještě po zahradě, kolem Ho Chi Minhova zahradního domku, kolem paláce guvernéra Indočíny a zašli i do Ho Chi Minhova muzea. Na večeři jsme byli v indické restauraci.
Druhý den ráno jsme jeli na dvoudenní výlet na Ha Long Bay. Minibus nás vyzvedl v hotelu a odvezl do přístavu. Cestou jsme se seznámili s Evou - Češkou, co žije v Šanghaji a v Hanoji byla na výletě s francouzským přítelem. Byla to už druhá česká turistka, co jsme ve Vietnamu potkali (poprvé to bylo na ostrově Phu Quoc). V přístavu bylo narváno, na naši loď jsme se dostali přes dvě další. Hned nás usadili a uspořádali hostinu - výlet byl i s ubytováním a jídlem a bylo ho hodně. I kajuty vypadaly dobře, na to jak loď vypadala malá a bylo nás tam sedm párů plus posádka, byly kajuty velké, každá s vlastní koupelnou a záchodem.
Ha Long Bay znamená vietnamsky Dračí zátoka, je to moře s několika tisíci malých ostrůvků, které se strmě tyčí nad vodu. Je to dost turistické, z přístavu denně vyplouvá několik desítek lodí jako byla ta naše. Naštěstí je to tu i dost velké, takže se lodě zas tolik nepotkávají, tlačenice nastala jen v zátoce, kde jsme zakotvili k přespání s dalšími asi 20 loděmi. Ha Long Bay bylo určitě jedno z nejkrásnějších míst ve Vietnamu, které jsme zatím viděli. Ubytování i jídlo na lodi bylo jenom perfektní.
Večer po návratu z Ha Long Bay museli Amy s Antonem do Saigonu a my jsme osiřeli. Zůstali jsme v Hanoji ještě další dva dny, první den jsme zašli do muzea vězeňství (kde Francouzi věznili Vietnamské bojovníky za svobodu a kde Vietnamci drželi sestřelené Americké piloty), pak do chrámu písemnictví - nejstarší Vietnamská univerzita založená v roce 1070 a zasvěcená Konfuciovi. Na oběd jsme zašli do české hospody, nejvíc nám ji připomínaly ubrusy Gambrinus a hustý kouř, který by se dal krájet (ve vietnamských hospodách není díky klimatizacím prakticky zakouřeno). Podívali jsme se na sochu Lenina naproti Hanojské věži hned vedle muzea letectva. Prošli jsme se až k Západnímu jezeru, kde jsme si půjčili šlapadlo ve tvaru labutě. Krásou Hanoje jsme se nechali unést až daleko do jezera, porybný nás musel nahánět na motorovém člunu a kvůli silnému větru jsme málem nedošlapali zpátky včas. Rikšou jsme se svezli zpátky do centra, kde jsme zašli do hanojského divadla vodních loutek.
Druhý den už tolik náročný nebyl, každopádně z Hanoje jsme viděli všechno, co se vidět dalo, tak jsme se rozhodli náš pobyt zde zkrátit a udělat si "oddych" u moře, rozhodli jsme se pro Nha Trang, protože jsme tam ještě nebyli a dle průvodce jsou zde nejlepší městské pláže ve Vietnamu.
Byli jsme jimi dost zklamáni. Nejprve jsme však zažili dobrodružství cestou z letiště. Dle průvodce je možno z letiště dojít do centra pěšky (jak je letiště blízko). Když jsme vyšli z letištní haly, ignorovali jsme všechno pokřikování: "jů, jů taxi, taxi" a šli jsme z letiště ven. Jeden taxikář nám nabízel odvoz za sto tisíc dongů (asi 150Kč), což jsme odmítli. Záhy kolem nás projelo auto (nebyl to taxík), a jeho řidič nám nabízel odvoz za "seven thousand". Na to jsme kývli a nasedli jsme. Auto byl velký černý luxusní džíp s vestavěnými obrazovkami v opěradlech, seděli v něm již další dva Vietnamci, když zjistili, že jsme Češi, začali s námi mluvit rusky. Po pěti minutách jízdy po široké dálnici, kdy kolem nás byla jen tráva, hory a moře, jsme začali být lehce nervózní. Přeci jen, podle průvodce se dalo do centra dojít pěšky! Unesli nás! Proběhlo nám hlavou. Raději jsme se ujistili, že jedeme opravdu do Nha Trangu, Vietnamci ukazovali dopředu a opakovali "Nha Trang, Nha Trang".
Po chvilce dohadování z nich vypadlo, že u Nha Trangu jsou letiště dvě, to u centra zavřeli a nyní letadla přistávají na druhém, 30km vzdáleném letišti. Přistáli jsme někde jinde! Průvodce nám kecal! Ještě, že jsme nešli pěšky, to bychom tam pravděpodobně bloudili doteď.
V Nha Trangu řidič rozvezl ty dva Vietnamce a nás odvezl do centra před hotel. Když jsme vystupovali, chtěli jsme mu zaplatit jeho sedm tisíc. Dával jsem mu deset (asi 15Kč) a on stále opakoval: "seven thousand, seven thousand". Říkal jsem si, to je hodný Vietnamec, nechce, abych ho přeplácel, tak jsem mu dal sedm. Načež Vietnamec změnil písničku a začal: "Seventy, seventy". Á tak proto. I tak to byla dobrá cena, jeli jsme opravdu dlouho (a zpátky jsme nejlevnější taxík sehnali za 150 tisíc).
Ještě před příjezdem, jsme si představovali klidné pláže, nikde nikdo, moře, slunce, kokosy, přesně, jak jsme to zažili v Mui Ne a na Phu Quocu. Opak byl pravdou. Nha Trang je město a pláže jsou přímo uprostřed. Kolem moře se táhne dlouhá, široká silnice, z jedné strany hotely a obchody, z druhé strany parky a pár restaurací. Za parkem pak začínala pláž a moře. Po silnici jezdili mraky motorek, v parku korzovali lidi a po pláži pobíhalo spoustu prodavačů všeho možného.
Pláže v Nha Trangu nás zklamaly. Nejvíc asi tím, že se o nich psalo jako o nejlepších plážích ve Vietnamu (přesněji, o nejlepších městských plážích), ale místo klidného místa jsme našli pláže, kde se muselo platit za pronájem lehátka a každou chvíli odhánět dotěrné prodavače (Péťa dokázala usmlouvat cenu za troje korále ze 120 tisíc na 30). V Nha Trangu bylo zajímavější samotné město s velkou bílou sochou sedícího Budhy a malou křesťanskou katedrálou, obě stavby na dvou protilehlých kopcích.
Fotky z Hanoje jsou zde, zde a zde. Fotky z Ha Long Bay zde a zde. Fotky z Nha Trang zde.

Můj všední den

22. dubna 2006 v 14:21
Zatímco Péťa chodí každý den do práce, já si práci už čtvrtý měsíc hledám. Není to vůbec jednoduché, původně jsme si mysleli, že práci najdu bez problémů. Vyzkoušela jsem snad všechno.
Nejprve jsem zašla do francouzského institutu Idecaf s tím, že jsem vystudovaná učitelka francouzštiny a ráda bych v institutu učila. Francouz, který mě přijal, se sice tvářil přátelsky, nicméně nebyl ke mně upřímný, jak jsem se dozvěděla později. Francouzi totiž nejsou zvědaví na nějakou Češku, raději zaměstnají rodilé mluvčí, kterých je tu, bohužel pro mě, požehnaně. Dá se to pochopit, ale tím se pro mě značně omezily pracovní příležitosti.Poté jsem zkoušela místní univerzity, ve kterých bych mohla konkurovat vietnamským učitelům francouzštiny, ale zdá se, že je v Saigonu přezaměstnáno. Zašla jsem na francouzskou obchodní komoru, zda-li nepotřebují francouzsky mluvícího zaměstnance v některé z místních francouzských firem. Tam byli ke mně upřímní, zájem vůbec neprojevili. Taky nás napadly místní školky, jedna se dokonce ozvala s nabídkou $100 měsíčně na plný úvazek. No, neberte to...
Další možností byly české firmy působící ve Vietnamu. Kontaktovala jsem presidenta Česko-vietnamské společnosti, pana Marcela Wintera, který mi dokonce odpověděl, ale k žádné práci to nevedlo. Kontaktovala jsem i další české firmy, pár se jich ozvalo s tím, že pro mě nabídku nemají, až na jednu, která potřebovala provést marketingový průzkum v oblasti žáruvzdorných materiálů pro ocelárny a slévárny. S radostí jsem přijala a odpověděla, že o podobné práci jsem snila už od dětství. Už se však neozvali.
Nejslibněji ze všech možností vypadaly české cestovní kanceláře. S nadšením se jich ozvalo hned několik, spolupráce však dopadla nakonec jen s jednou z nich. Spočívala v zařizování ubytování, výletů, pronájmu auta, koupi letenek atd. Tato skupina přijede zítra a v Saigonu stráví dva dny. Uvidíme, zda spolupráce bude pokračovat. Pravdou je, že do Vietnamu se zástupy českých turistů zrovna nehrnou, ale to se časem jistě změní. Dalším takovým přivýdělkem je učení češtiny. Učím vietnamského ředitele místní společnosti vlastnící taxi službu, cestovní kancelář a školu turismu. Před 30 lety studoval v Čechách a chce si češtinu oživit kvůli obchodům s Českou republikou.
Jelikož se mi tak dlouho nedaří najít pořádnou práci, před dvěma měsíci jsem se rozhodla začít studovat angličtinu. Nyní končím druhý pětitýdenní kurz. Školu mám 5x týdně, dvě hodiny denně. Učitel Peter (překvapivě z Anglie) je moc fajn, má desetiletou zkušenost s učením v různých evropských zemích. Ve třídě je nás maximálně osm, Korejka Young, Thajka Leg, a Vietnamci Tram, Chau, Nga, Nghi, Vinh. Už jsem se dokonce naučila jejich jména. Musím uznat, že mi kurz hodně pomáhá, celkem dobře jsem se rozmluvila. Angličtinu jsem měla pouze rok na střední a rok na vysoké škole, takže moje znalosti nebyly nijak závratné, ale místní prostředí člověka donutí mluvit (samozřejmě anglicky). Škoda jen, že francouzsky tu s nikým moc nemluvím.
Kromě kurzu angličtiny chodím s Péťou třikrát týdně na vietnamštinu. Je to docela sranda, vietnamština je tonální jazyk, záleží na tom, jak člověk vyslovuje jednotlivé tóny. Pokud člověk splete tón, může škaredě narazit. Jeden příklad za všechny: thúi znamená smrad a Thủy je ženské jméno. Fakt, že se učíme vietnamsky, nám docela pomáhá v každodenním životě. Běžně smlouváme na trhu, někdy se pokusíme o jednoduchou komunikaci s místními. Jeden by neřekl, že si někdy popovídáme s Vietnamci vietnamsky :)
Když mi zbyde volná chvilka :), zajdu na masáž, která je moc příjemná a navíc hodně levná. To samé platí o dalších službách, jako manikura, pedikura atd. Taky si sem tam necháme něco ušít, například oblek, večerní šaty, kalhoty či sukni. Všechno je úžasně levné.
Fotky spolužáků zde a zde. Fotky z kolegovy svatby zde. Fotka z hodiny vietnamštiny zde. Fotky mnou naaranžovaných květin jsou zde.

Mui Ne, Cu Chi, Phu Quoc a další výlety

18. dubna 2006 v 4:07
Na první výlet mimo Saigon jsme jeli už po prvním měsíci od příjezdu. Vietnamci slavili začátek nového roku (Psa) lunárního kalendáře (zde zvaného Tet) a školy, firmy, většina obchodů, restaurací i úřadů byla zavřena. Pavel Dvořák nám poradil, abychom zašli do "backpacker's area" na ulici De Tham, kde má sídlo spousta cestovek a tam si koupili lístky na autobus do Mui Ne.Mark nám dal kontakt na hotel (resort Suoi Tien), kde jsme si zarezervovali 6 nocí.
Cesta vedla po jediné silnici mezi Saigonem a Hanojí, a ačkoli je to ze Saigonu asi 200km, i s přestávkou trvala 5 hodin. Silnice byla dva široké pruhy s širokými krajnicemi, spoustou motorek (tentokrát i s přilbami), mikrobusů a náklaďáků. Nevím proč, ale autobusy jezdily zásadně v protisměru a to i když byl pravý pruh volný (motorky jezdily po krajnici). Pokud se takové dva autobusy potkaly, už z dálky na sebe blikaly a těsně před sebou se uhnuly. Na konci jízdy s námi autobusák udělal okružní jízdu po Mui Ne a představil nám několik prázdných hotelů. Nakonec nás zavezl i do toho našeho.
V Mui Ne bylo úplně prázdno. Teda, sezona vrcholila, počasí bylo v tom nejlepším, v hotelech se nedal najít volný pokoj a přesto bylo na plážích, na ulici i v restauracích prakticky prázdno. Celá pláž Mui Ne je jenom jedna dlouhatatánská ulice, kde jsou po obou stranách resorty a restaurace, většina resortů je na straně u pláže. Zas tak prázdno tam taky nebylo, hlavně večer se restaurace zaplnily turisty z Německa a Ruska, ale s plážemi z Chorvatska, kde si člověk nemá kam položit ani ručník, se to nedá srovnávat.
Ráno bylo moře klidné, ale během dne začal vždy foukat silný vítr a s ním přišly i vysoké vlny, kvůli kterým se plavat v moři moc nedalo, Péťa si raději sundavala brýle, aby jí neuplavaly. Zato zde bylo hodně windsurfařů a kitesurfařů, také jsem si windsurfing vyzkoušel, zaplatil jsem si 3 lekce u Slovinského instruktora.
Kromě polehávání na pláži a starostí, do které restaurace půjdeme na oběd či večeři, byl nejsilnějším zážitkem půldenní výlet na písečné duny, červený kaňon a rybářskou vesnici. Vybrali jsme si ranní výlet, abychom byli na dunách ještě za východu slunce a u zástupce cestovky se ujistili, že máme anglicky mluvícího řidiče. Na místo (asi 40km) nás dovezl džípem a za celou dobu anglicky nepromluvil - ani totiž neuměl. Aspoň, že rukou ukazoval. Džíp s ranním výletem také nebyla trefa do černého, jízdou 40 km v pět hodin ráno v otevřeném džípu člověk pěkně vymrzne. Ale na dunách jsme zase roztáli.
Navštívili jsme dvoje duny - nejdříve bílé a pak červené, bílé byly úplně prázdné až na dvě děti, co nám (za peníze) nabízeli se svézt na igelitu.Červené už byly o něco zaplněnější Vietnamci, dlouho jsme se nezdrželi, sluníčko docela pálilo. Červený kaňon byla malá skála z červeného drolícího se kamene. Zpátky do Mui Ne jsme to vzali přes rybářskou vesnici, kde byla (překvapivě) spousta malých i velkých rybářských lodí. Bylo už po ranním rybolovu, vesnice byla prázdná.
V Mui Ne se nám moc líbilo a určitě se sem ještě vrátíme. Pétě zde zachutnali zeleninové jarní závitky a i jiné jídlo bylo moc dobré a dokonce levnější než v Saigonu. Rád bych dokončil svůj kurz windsurfingu.

Nedaleko Saigonu (asi 40km) jsou v zemi vyhloubené tunely Cu Chi - bývalé útočiště Vietnamských partizánů - Viet Cong. Jednu sobotu jsme tam vyrazili i s kamarádkou Amy. Jeli jsme malým autobusem, který už pro nás přijel z poloviny plný a do kterého nastoupilo i po nás překvapivě hodně turistů.
Tunely byly hodně úzké a nízké a ačkoli jsme se jimi plazili asi 30 metrů, lilo z nás jak z tropické oblohy a nohy jsme cejtili ještě odpoledne. Také nám dali ochutnat kousky tapioky, kterými se partizáni živili - trochu to připomínalo naše brambory. Průvodce tvrdil, že je jedl jako dítě, když během války nebylo dost rýže. Ukázal nám také primitivní, o to však účinnější pasti na americké vojáky, které měly nepřítele dlouhodobě vyřadit z bitvy - partizání Viet Congu neměli dostatek munice a zbraní, prakticky bojovali pouze s tím, co našli v pralese po bitvě (např. nevybuchlé bomby).
Po dalších dvou měsících jsme měli prachu Saigonu plné plíce a letěli jsme je vykašlat na ostrov Phu Quoc, který leží kousek pod Kambodží. Letěli jsme Vietnam airlines a ačkoli nás Pavel ujišťoval, že Vietnamskými aerolinkami lítají pouze Australani, do kokpitu se nasoukalo něco mnohem menšího a žlutějšího. Na první pohled dobře živený Vietnamec. Ale doletěl s námi dobře. Letěli jsme i s Pavlem a jeho přítelkyní Janou, která se přiletěla za Pavlem podívat. Na vnitrozemskou leteckou dopravu nejsem moc zvyklí, my jsme stepovali na letišti už hodinu před odletem, Pavel s Janou přijeli na poslední chvíli, až jsme si říkali, zda-li to stihnou (Pavla už jedno na Phu Quoc nepustili - nevzal si tenkrát pas).
Po příletu se na nás vrhli naháněči hotelů a taxíků, my jsme měli už domluvené ubytování u jednoho Francouze. Pěkně předražený taxík nás k němu odvezl. Rozdíl od Mui Ne byl markantní, zde nebyly žádné silnice, pouze cesta z udusané červené hlíny. Ani francouzův resort se nám moc nezdál (už cena nás mohla varovat), trochu mi to připomínalo naši chalupu na Dole a náš bungalov byl jak bouda na neposekané zahradě. Navíc nebyly bungalovy hned u pláže a ani neměly lehátka. Ani Francouz nebyl zrovna milý (co taky od Francouze čekat), když na něco Pavel promluvil francouzsky, urazil se a francouzskou angličtinou mu řekl, že je už 20 let Australan.Pavel zůstal pozitivní a šli jsme hned na snídani. Opět jsme byli překvapeni, v Mui Ne nebyly restaurace postaveny jako chatrče na písku. Musíme však uznat, že přes počáteční nedůvěru jsme v této boudě s plastovými židlemi byli nejraději, vařili opravdu výborně. A dělali i moc dobrý shake z manga (cca za 12Kč).
Po snídani jsme vyrazili na obhlídku pláže a asi po 200 metrech jsme objevili resort, kde měli bungalovy hned u pláže i s lehátky a cena byla prakticky stejná co u Francouze. Dlouho jsme se nerozmýšleli a šli se přestěhovat. Francouz sice neryčel nadšením, ale měl bejt milejší.
Voda byla úplně jiná než v Mui Ne. Tam byly obrovské vlny a voda zčeřená, tady bylo moře zcela klidné, jak hladina jezera, voda průzračná a teplá jako kafe. Příjemné bylo koupat se za deště v moři, vzduch byl studenější než voda a moře se zdálo ještě teplejší. Ano, začalo období dešťů a aspoň hodinu každý den pršelo, teda, padaly trakaře (i když v Saigonu bylo prý sušeji). I za deště bylo pořád teplo, akorát se zvedl vítr, nebylo takové dusno a hodně se blejskalo. Ono se nad mořem blejskalo skoro pořád.
Péťa se hlavně opalovala a učila angličtinu, já si četl knihu "A Quiet American" - příběh z 50. let ze Saigonu od Grahama Greena.Taky jsme šnorchlovali (moje brejle z hračkářství mi byly malé, ale Pavel mi půjčil svoje profesionální) - kousek byla skaliska se spoustou ryb a mořských potvor. A po písku v moři i na souši se procházeli větší i menší krabi poustevníci, každý z nich nasoukaný do jinak vypadající ulity, takže vypadali dost legračně. Celou dobu jsme jedli hlavně jídla z čerstvých mořských plodů, což je jedna z dalších báječných věcí ve Vietnamu. Vyzkoušeli jsme několik restaurací, ale nakonec jsme chodili hlavně do té stejné, kde jsme byli i na první snídani (a kterou nám Francouz ještě stačil doporučit). Kůly v písku místo stěn, banánové listy místo střechy a plastové židle, stolky nás už neodradily.
Poznali jsme i obě věci, kterými je Phu Quoc známý - slavnou rybí omáčku a psy, kteří žijí jenom na ostrově Phu Quoc (snažili se je pěstovat i jinde, ale jiné než ostrovní klima jim prý nesvědčí). Tito psi mají mezi prsty na nohou blány, umí dobře plavat a po pláži se jich prohánělo hned několik.
Když jsme se vrátili do Saigonu, praštilo nás do nosu hned, jak moc hustý je zdejší smog - Petře se udělalo ze smradu motorek zle. Hluku a vedra je tu také dost. Naštěstí mají Vietnamci na čarodějnice svátek (den znovusjednocení - 30. dubna 1975 definitivně padl Jižní Vietnam) a 1. května samozřejmě oslavují 1. Máj, takže zase někam vyrazíme.
Fotky z Mui Ne jsou zde, z tunelů Cu Chi zde a z ostrova Phu Quoc zde. Taky jsme byli v deltě Mekongu.

Foto a film

12. března 2006 v 18:34
Na stránku s fotkami jsme přidali i krátké filmy. Stránka je k nalezení zde.

Další články


Kam dál